Jste zde

Zdeněk Mahler vypráví

Zdeněk
Mahler vypráví...

 

            Byl
to ohromný kontrast. Z překrásné přírody jsme se ještě před válkou
přestěhovali do pražských Vysočan. Tatínek byl dělník a dostal právě ve
zdejších závodech práci. Teď obzor vytyčovala celá soustava komínů a vegetaci
představovaly nanejvýš bezinkové keře. Rostla tu však i silná rostlina, která
mě vždycky fascinovala. Říká se jí lopuch. Její velikánské dužnaté listy ně
stále víc ohromovaly, když jsme unaveni fotbalem lehávali u ohrady. Při pohledu
zezdola proti slunci nádherně opalizovaly. Na listech lopuchu se totiž usadila
slabá vrstva popílku, který padal z komínů továren. Exotika na průmyslové
periférii, ve všednosti krása.

            Okolnost,
že jsem vyrůstal v Praze - Vysočanech, snad způsobila, že jsem se dlouho
chtěl stát lesníkem. Teprve když bylo jasné, že to nepůjde, orientoval jsem se
na dráhu, která mi už zůstala. Na gymnázium jsem nemohl z prozaických důvodů
- neměli jsme na to. Rodiče předpokládali, že po třech letech měšťanky
nastoupím do učení řemesla a pomohu vydělávat.

            Měšťanka
ve Vysočanech, to byla novostavba, dvě moderní budovy vedle sebe. Jedna škola
chlapecká a druhá dívčí. Ale na umouněné periférii nebyly výjimečné svým
vzhledem. Do nových škol nastoupili kantoři, kteří museli po rozpadu našeho
státu opustit působiště na Slovensku. V drtivé většině to byli báječní
učitelé. Celou koncepci vytvořili tak, aby žáci měli velikou samosprávu, tvořivé
kroužky - vedli nás k samostatnosti. Navíc ve škole dělal experimenty i
univerzitní profesor Příhoda, v té době veliký znalec amerického školství,
pedagogiky a psychologie.

            Vzpomínám
si, že při jednom psychotestu se nade mnou zastavil s ředitelem školy,
který prohodil: Tenhle rošťák bude jednou dělat do literatury“. Jak vidíte,
snažil jsem se jeho předpověď naplnit. Moji kantoři mě pak nasměrovali na učitelský
ústav. Za války to byla jedna z alternativ vzdělání, vysoké školy Němci
zavřeli. Zájem byl obrovský. Přes dvě stovky uchazečů na pouhých 18 míst. Jak
už jsem řekl, táta byl dělník a jako všichni dělníci měl skrytou ctižádost, aby
jeho syn vystudoval. Současně s tím však ležení v knížkách
představoval tak trochu za lenošení. O mé výsledky ve škole se zajímal
sporadicky. Když jsem přinesl vysvědčení a položil ho na váhy do kredence, jen
krátce nahlédl. Když bylo obzvláště dobré, dal na misku vah pětikorunu a víc se
o tom nebavil...

 

 

Na učitele Václava
Mužíka vzpomíná Václav Hindl

 

            Dne
1. září jsem zasedl s již známými kamarády ze IV.a do poslední lavice V.
třídy. Psal se rok 1934.

            Všichni
jsme netrpělivě čekali na učitele. Do třídy vstoupil pan učitel Václav Mužík.
Krátce nás přivítal.

            Naše
třída V.a byla v přízemí a z okna bylo vidět na školní tělocvičnu a
malý dvorek. Třída byla vyzdobena obrazy a učebními nástěnnými pomůckami.

            Po
skončení prvního seznamovacího dne jsme se všichni rozběhli domů. Tím dnem
skončily školní prázdniny. Přišel čas povinností.

            Na
naší odpolední schůzce jsme si s kamarády navzájem sdělovali první dojmy.
Ani jí jsem nezůstal pozadu. Zmínil jsem se, že naším třídním učitelem je pan
učitel Václav Mužík. Pro některé starší kamarády to nebyla žádná novina. Již po
řadu let byl vždy v V.a třídním učitelem. Byl znám po celých Vysočanech.

            S panem
učitele, měli někteří kamarádi své zkušenosti. Říkali, že je velmi přísný,
náročný, důsledný a že nekázeň a lajdáctví trestá svým způsobem. Byl
nesmlouvavý v nárocích na znalost vyučovacích předmětů.

            Po
krátkém čase jsme se přesvědčili. Ti, kteří nedávali pozor při vyučování nebo
vyrušovali, pocítili upozornění mírným „pohlazením“. Kromě toho byly i jiné
tresty. Ukazovátkem přes ruku, stát v koutě třídy nebo držet nějaký
předmět v předpažení.

            I
já jsem byl obětí těchto forem. Ve třídě jsem nepatřil k nejlepším ani dobrým
žákům. Měl jsem však přání a vůli zařadit se alespoň mezi ty dobré žáky a
zabránit tak posměchu spolužáků. Abych si zlepšil prospěch a zařadil se
k dobrým žákům, docházel jsem k panu učiteli Mužíkovi ještě
s kamarády i z jiných tříd na soukromé hodiny. Pan učitel Mužík
bydlel v I. Patře rohového domu Čechovy a Mánesovy ulice společně s manželkou
a tchánem, bývalým řídícím učitelem Luďkem Kozlem.

            Pan
Luděk Kozel byl ve Vysočanech známou osobností. Byl prošedivělý, štíhlý a vždy
velice elegantní. Na procházkách po Královské třídě vždy budil pro svoji
eleganci pozornost. Vysočanskými občany - starousedlíky byl uctivě pozdravován.

            Po
druhé světové válce jsem se s panem učitelem Václavem Mužíkem potkal.
V duchu jsem mu děkoval. Byl to vynikající učitel.

 

 

Na učitele Václava
Mužíka vzpomíná Jiří Havlák

 

V Rokytce mě zaujal článek mého bývalého
spolužáka Vaška Hindla, zmiňující se o panu učiteli Mužíkovi. Chtěl bych
k tomu dodat některé své postřehy z doby mých „studií“ na obecné
škole ve Vysočanech z let 1931 - 1934. Nastoupil jsem na této škole 1.
září 1931 ve třídě 3.a, kde byla třídní paní učitelka Marie Hendlová,
v pololetí místo ní přišla paní učitelka B. Doležalová, původem
z Jindřichova Hradce a byla velkou fanynkou tohoto krásného města. Měli
jsme ji i ve 4.a. Jak zřejmé z textu a fotografie uvedené v Rokytce,
stale se později ředitelkou této školy. Byla to velmi dobrá kantorka. Za mé éry
byl ředitelem  pan Theodor Kroutil, ve
školním roce 1933 - 34 byl prozatímním spr  
ávcem pověřen pan Jan Veselý.

            Výborným
kantorem byl i pan Mužík, kterého jsme měli v 5.a ve školním roce 1933 -
34, i když měl zvláštní metody. Třída byla skutečně v přízemí, pamatuji se
, že nás jeden učitel z nepovinného předmětu nechal tzv. poškole. Někam si
odskočil a my jsme zatím vyskákali z oken. Asi se o tom nikde moc
nezmínil, protože to nemělo žádné následky.

            U
pana Mužíka bylo mi sympatické, že při zpěvu jsme zpívali i některé současné
neb trampské písně místo stále se opakujících národních,