Jste zde

ThDr. Josef kardinál Beran

            Od 1. ledna do 31. srpna 1914 byl na Proseku kaplanem dr. Josef Beran, pozdější pražský arcibiskup. Ač působil na našem území jen krátce, zaslouží si pro svůj význam důkladnější připomenutí. Byla to významná osobnost našich dějin, nejen církevních. V jeho osudu se zrcadlí pohled na bezpráví v naší zemi v nedávném období po roce 1948. Arcibiskup Beran měl být zapomenut, ale stal se v paměti národa nesmrtelným. Nejen za nacistické okupace, ale i v nedávné době, za minulého režimu byl pronásledován a internován. Musel opustit vlast. Odebral se do Vatikánu, kde zemřel a byl pohřben. Dnešní generace ho nezná, ani jeho životní příběh, osud mučedníka.

            Proto alespoň základní fakta z jeho života:

            Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 jako syn plzeňského učitele. Po studiu na gymnáziu se rozhodl pro kněžskou dráhu. V Římě studoval od roku 1907 na papežské univerzitě De Propaganda Fide a v červnu 1911 byl vysvěcen na kněze. V roce 1912 po promování na doktora teologie, DrTh., odejel do vlasti a působil jako kaplan na několika farách, mezi jinými od 1. ledna 1914 do 31. srpna 1914 u nás, na Proseku, v kostele sv. Václava. Od roku 1932 byl docentem a od roku 1934 profesorem Karlovy univerzity, teologické fakulty. A od roku 1942 byl rektorem pražského arcibiskupského semináře.

            Po zakázané české bohoslužbě v dejvickém kostele byl 6. června 1942 zatčen gestapem. Po tvrdém výslechu byl transportován do Terezína. Tam byl přidělen do práce v lomu na ruční rozbíjení kamene. V září byl odtransportován do koncentračního tábora v Dachau pod číslem 35844. To čísle se pak stalo jeho jedinou identitou, jeho jménem. Na to své jméno měl zapomenout.

            V lednu 1943 onemocněl tyfem, ale přežil. Po osvobození se vrátil úplně vyčerpán do vlasti. Přesto se věnoval dál své kněžské práci a v listopadu byl papežem Piem XII. Jmenován pražským arcibiskupem. Prezident Eduard Beneš jej dekoroval Československým válečným křížem a medailí prvního stupně za zásluhy.

            Při událostech 25. února 1948, kdy převzala moc v našem národě KSČ, se staví za odkaz Tomáše G. Masaryka a Eduarda Beneše. Za to byl odtlačen do ústraní.Krátce před smrtí Eduarda Beneše jej navštíví, ale jeho pohřbu se už nesměl oficiálně zúčastnit. V atmosféře ilegality vykonal alespoň smuteční obřad nad jeho rakví v Sezimově Ústí. Na to byl vyloučen ze Svazu osvobozených politických vězňů.

            Za stupňované ofenzívy proti římskokatolické církvi o Božím těle 19. června 1949 provrdl režim proti němu provokaci. Měl sloužit mši v katedrále svatého Víta na Hradě. Přístup  k Hradu a vchody chrámu byly obsazeny policií a přicházející lidé nebyli vpouštěni dovnitř pod záminkou, že chrám už je naplněn. Přístup k Hradu kontrolovaly hlídky SNB propouštějící jen členy plánované provokace, označené barevnými špendlíky v klopě saka.Vnitřní prostory chrámu byly obsazeny příslušníky StB a Lidových milicí, kteří hráli role věřících, pobouřených postojem arcibiskupa Berana k režimu, ale všichni v civilu, někteří s deštníky či s holemi. Když arcibiskup Josef beran začal kázat, přerušovali jeho řeč a nakonec se spustil ohlušující řev a pískání a tlučení holemi o podlahu a kostelní lavice. Varhaník, aby utlumil provokaci, spustil naši hymnu a svatováclavský chorál. Provokující dav jej ale přehlušil zpěvem Internacionály. Nakonec musel arcibiskup dóm opustit a odešel do arcibiskupského paláce, kde už na něj čekal tajná policie. Navštívili jej dva estébáci a oznámili mu, že „budou od této chvíle pečovat o jeho bezpečnost“ - a tak začala arcibiskupova dlouholetá internace a posléze vyhnanství.

            Následující den se psalo v Rudém právu, že „sami věřící v katedrále výkřiky a pískotem odsoudili beranovy protilidové postoje“.

            Státní bezpečnost se zmocnila pečeti pražského arcibiskupa; používala ji na podvržených dopisech arcibiskupa Berana, vyzývajících duchovenstvo, aby na bohoslužbách nečetlo arcibiskupův pastýřský list.

            Od 19. června 1949 byl tedy arcibiskup beran nezákonně internován nejprve v arcibiskupském paláci na Hradčanech. Potom několikrát přemisťován do různých míst, aby se veřejnost o něm nedověděla. Nejprve to bylo v loveckém zámečku u Roželova na Rožmitálsku, potom v Růžodole (tam byl společně s biskupem Hlouchem), v Myštěvsi u Nového Bydžova (společně s biskupy Skoupým a Pobožným), v Paběnicích u Čáslavi a nakonec v Mukařově u Prahy.

            Po amnestii byl 4. října 1963 sice propuštěn, ale poslán do místa nuceného pobytu, tedy do vyhnanství v Radvanově u Mladé Vožice, kde byl izolován od veřejnosti a střežen.

            V roce 1965 byl papežem jmenován kardinálem. Odjel do Vatikánu pro jmenování, ale návrat do vlasti mu už není dovolen. V Čechách na něj mají zapomenout. Z Vatikánu odjíždí do USA a Kanady, kde přednáší na tamějších univerzitách.

            Onemocněl rakovinou, jeho stav se zhoršoval a před blížící se smrtí si přál zemřít ve vlasti. Nebylo mu to dovoleno. 17. května 1969 zemřel. Je pohřben ve Svatopetrském chrámu v kapli, kde jsou pohřbíváni jen papežové.

            Jeho osobnost měla být odsouzena k zapomnění, ale národ na něho nezapomněl...