Jste zde

Vzpomínka na staré Vysočany

 

            Když se sejde u pumpy nebo na
zápraží několik žen, mluví se zpravidla o dětech a výchovných problémech
s nimi, nebo naopak o úspěších. Když se sejdou chlapi v hospodě, probírají
se zážitky z vojny, posledního fotbalového utkání nebo o ženách. Ale když
se potkají na procházce na některém vysočanském zákoutí, zejména
s možností rozhledu, oddají se vzpomínání. Na doby, kdy tu žili jako děti.
A prou vzpomínek nebývá možno zastavit. Ten vzpomíná na školu, jiný na cestu za
nákupy nebo dětské hry. Na chvíli omládnou a vrací se v duchu do časů. Na
které vzpomínají…

 

            …jó, to bylo tenkrát, když na vysočanské zvoničce zvonívala
paní Fricová. Pamatuji ji jako ovdovělou matku tří synů. Na Bumbálkově vršku
prodával v domku čp. 41 pan Bumbálek, pod skálou byl řezník. Před radnicí
byly záhony na jaře kvetoucích hlohů. Za radnicí před školou byl pomník
vysočanských občanů, kteří padli v první světové válce..

V ulici
Na břehu bývaly obecní lázně…

            Za
cukrovarem bylo vysočanské koupaliště. Byl to vlastně bazén na praní cukrové
řepy, když ji přiváželi do cukrovaru, ale k tomu účelu sloužila jen pár
týdnů na podzim. Jinak jsme ho využívali na koupání…

 V městském parku na Klíčově bývalo o
nedělích a svátcích živo. Scházela se tu nejen místní honorace a mládež, ale
kočáry svážely návštěvníky i z Prahy. Klíčovská výletní restaurace a vinárna
bývala vždy v obležení. Městský park byl vzorně udržovaný, pořádek se tu
starali dva hlídači…

Podobným
společenským střediskem byl pivovarský rybník. Na ostrově se prodávalo
občerstvení, byl tu taneční parket a v neděli odpoledne tu hrávala hudba.
Dopoledne  hrálo pro děti loutkové
divadlo. Byla tu půjčovna loděk, které brázdily kolem ostrůvku. Na pivovarském
komíně hnízdívali čápi…

Ve Vysočanech
bývalo mnoho zahradníků. Pěstovali zeleninu i květiny, které rozváželi do Prahy
i okolí, do hotelů, kostelů a ke hřbitovům. Zahradníci byli většinou Bulhaři.
Jako děti jsme si přivydělávali tím,  že
jsme jim v kbelících přinášeli koňské „koblížky“. Těch se tu dalo nasbírat
hodně, vždyť tu bylo mnoho povoznických živností, které pracovaly pro továrny a
obchody. Tenkrát veškerou dopravu pro zásobování obstarávaly převážně koňské povozy…

Do Rokytky
jsme chodívali máchat prádlo. A kluci tu chytali ryby. Ne na nějaké kupované
rybářské pruty, ale na obyčejný prut, který tu na břehu odřízli z keře,
uvázali režnou nit (kdepak tenkrát pro kluky rybářský vlasec!) a už se chytalo.
Zpravidla bez výsledku, ale někdy se to přece podařilo…

Když se
svážela do cukrovaru řepa, sbírali jsme spadané kusy a vařili jsme  z toho sirup (tenkrát se říkalo a psalo syrob).
Nebo jsme z řípy  vyřezávali
strašidelné svítilny na svíčky…

Do Gumovky,
kde se vyráběly všemožné gumové výrobky jsme chodili k vrátnému žebronit o
vyřazené gumové míčky. Když mohl, rád nám vyhověl. Věděl, jak je důležité pro
kluka mít vlastní míč, i když jen malinký…

Vysočany byla
tenkrát větší než dnes; táhly se až daleko do Žižkova. Vždyť žižkovské ulice
Šikmá, V domově, Pod vrcholkem, Na vlastním, Na Balkáně a Hraniční jsou
vlastně vysočanský katastr. Ještě dodnes si to můžeme přečíst na některých
uličních tabulích nebo číslech domů. Podobně i Hrdlořezy. Ty bývaly taky větší.
Patřila k nim i Kněžská louka. To bylo eldorádo dětí. Tam létala i bezmotorová
letadla a občas tam prováděli letecké produkce. A což teprve hrdlořezský
„hliňák“! Tam se teprve užívalo dětských zábav a radovánek…

A co výpravy
do proseckých  jeskyní? Stačila na to
svíčka vložená do papírového kornoutu aby nezhasla a provázek, jehož konec jsme
uvázali u vchodu, abychom nalezli cestu zpátky… 

Nebo podél
břehů Rokytky?…

Hovoří jeden přes
druhého, o pouštění draků, stavění sněhuláků, koledování na Tři krále -
vzpomínky perlí z myšlenek bez zastávky, je však čas se vrátit do
současnosti a těšit se na příští setkání.

Tak
nashledanou příště!

Třeba někde na
Proseku, v Hrdlořezích nebo v Podviní.