Jste zde

Vysočanské památky mizí

 

Stavební památky městské části Praha 9 jsou
rozptýlené, utopené již v novém zastavění a jsou relativně nižší výtvarné
úrovně, To je dáno jejich  vzdáleností od
středu města a tím i kulturního centra. Ve Vysočanech zůstalo torzo jedné
takové památky. Jen ti starší pamatují na dvojici proti sobě stojících
zemědělských objektů na cestě stoupající k Proseku – Jetelku a Flajšnerku.
Dnes tu zůstal jen zbytek usedlosti Flajšnerka. Původně to byla předměstská
villegiatura spojená se zemědělským dvorcem, která ztrátou svého zázemí ztratila
i funkci. Co o její minulosti víme?

            Byl
to starý zemědělský dvorec, zapsaný v zemských deskách. Ze zachovaných
fotografií lze vyčíst stavební vývoj od doby kolem roku 1800. Velmi pěkná byla
vjezdová brána do dvorce. Dvojice pilířů nesla na zastřešených vrcholech
klasicistní  zdobené vázy.
Z fotografií není patrno, zda spojoval 
oba pilíře vjezdový oblouk, jako u protější Jetelky. Ukončení vrcholu
pilíře tomu nenasvědčuje. K bráně byla napojena novější protáhlá přízemní
budova, zřejmě obytného charakteru a za ní byly hospodářské budovy ve tvaru L, patrová stodola a k ní navazující kůlna
na hospodářské stroje a vozy. Dnes už neurčíme kde byly chlévy a stáje.
Typ  zobrazených staveb to neprozrazuje.
Obě spojené budovy byly kryty mansardovými střechami. Existenci chlévů
potvrzoval pracovník Pražského střediska památkové péče dr. Josef Mayer, který
nedlouho po osvobození tento objekt prohlédl a zapsal, že chlévy jsou zaklenuty velmi dobře působícími českými klenbami,
svedenými na střední pilíře.
Staré obytné stavení, které bylo rozloženo na
svahu a uzavíralo patrně trojkřídlou dispozici, bylo v důsledku výstavby
železniční tratě zbořeno (1874) a místo něho poněkud výše postavena nynější
novorenezanční budova. Na balkon v jižním průčelí byly použity
architektonické prvky přenesené sem z demolované stavby.

V areálu usedlosti byla
ovocná zahrada v italském slohu, která na severu vybíhala do volné krajiny
anglickým parkem. Rozdíl terénních úrovní ovocné zahrady byl vyrovnán systémem
teras. Do jižní části zahrady se vcházelo 
brankou, která tu i po  nedávné
přestavbě v našich časech setrvala jako snad nejstarší  stavební prvek.  Spatříme ji při jízdě po estakádě zarostlou
křovinami. Vyčnívá z obvodní zdi zdánlivě neúčelně, protože vede  „od
nikud nikam“
, ale je to snad jediný nejstarší  architektonický prvek starých Vysočan. Proto
si zaslouží renovaci a zachování.  Branka
má dnes již jen těžko patrné zdobení: střední mělké pilastry s romanticky
zdobenými hlavicemi a v nadhlaví dvojice okřídlených masek. Ty spatříme
v náznaku již jen na fotografiích. 
Mezi nimi je vystupující výrazný klenák s nezjistitelnou výzdobou.
Na svrchním překlenutí branky byl ve střední části plasticky provedený erb rodu
Plešnerů. Mladším čtenářům  bude snad
připadat nelogické, proč je na Flajšnerce
erb Plešnerů. Není to chyba.
Vlastníci dvorce byli skutečně Plešnerovi, ale v místním podání si místní
obyvatelé označovali usedlost, snad z neznalosti nebo pro snazší
výslovnost, Flajšnerka. A to se ujalo a zůstalo i jako oficielní pojmenování
dodnes. Erb Plešnerů  má dvakrát polcený
štít. Ve středním zlatém poli je na dvojitém vrchu dubová ratolest, nesoucí na
každé straně střídavě 5 žaludů a mezi nimi listy, vše v přirozených
barvách. V pravém červeném poli je stojící gryf držící praporec,
v levém modrém poli lev ve skoku s rozdvojeným ocase, držící meč.
V klenotu je na korunované turnajské přílbě klenot ze středního pole štítu
mezi dvojicí rozevřených křídel. Tinktury křídel v klenotu a přikryvadel
nejsou zjistitelné.

 Ale vraťme se ještě o úroveň terénu výše, na
zmíněnou ovocnou zahradu. Na hraně terasy zde stával empírový skleník, sklep
vyhloubený do svahu pro uchovávání ovoce a vína. K Flajšnerce náležela nejen
pole, luka, ale i vinice s vlastní stáčírnou vína. Sklep byl úctyhodně
dlouhý, vedl prý až někam pod Prosek. Ale lidové podání často přehání. Dosvědčuje
to i zkazka, že se tam při likvidaci sklepa našlo v nejzazším konci
několik sudů vína. Ale to se traduje o více místech, i u sousední Jetelky. V ovocné
zahradě byl i letohrádek. Kruhový altán, jehož kupolovitá střecha byla nesena
šesti sloupy, z fotografie nezjistitelného stavebního slohu. Stály na
zděných hranolovitých soklech, na nichž spočíval na třech odstupňovaných
oblounech pilíř ukončený hlavicí v napodobeném jónském řádu. Dřík sloupu
(dórského?) snad byl dřevěný, protože 
byl bez entase. Krytina stavby byla snad šindelová.

            Protější
objekt – Jetelka – již zmizel beze stopy. Mohli bychom ho hledat pod mostnicemi
estakády. Nejpozoruhodnější stavební část – vjezdová brána – padla zbytečně při
stavbě estakády. Nezasahovala do jejího stavebního profilu, po jejím zboření
byla tu místo ní dřevěná bouda na uskladnění stavebního materiálu.  Kdyby zůstala zachována, mohla vhodně
doplňovat okolí estakády jako zajímavý doklad původního osídlení. Brána pochází
z poloviny 18. století. Po jejích stranách doplňovaly vjezd dvě branky pro
pěší. Pravá byla zaslepena a upravena do podoby 
kapličkové niky. Její stěna bývala zdobena mariánskou malbou, čas od
času obnovovanou. Poslední malířkou, která několikrát po sobě vymalovala tuto
kapličku byla Nina Smrčková. Její dílo bývalo několikrát přes noc zabíleno
(zřejmě z ideologických důvodů), ale trpělivá malířka byla vytrvalá. Vždy
znovu a znovu obnovovala zničenou malbu. Za branou byla na severní straně
směrem ke svahu sýpka, chlév a stodola a za ní obytná patrová budova
s mansardovou střechou. Brána byla plasticky zdobena plochým pilastrem ukončeným
jónizující hlavicí, uprostřed úzký vystouplý profilovaný klenák. Stlačený
oblouk vjezdu byl kryt prejzovou stříškou. Fotografie zachycují Jetelku až
v době demolice při stavbě estakády. Pohled do chléva ukazuje masivní
klenutí rozvržené do několika klenebních polí. Je patrný i žlab, ale už
zazděný. Velkým překvapením bylo odkrytí zazděného prostoru, který pokračoval
zrušeným sklepem na víno, do té doby neevidovaným. A podle zkazek i zde se
našlo prý víno, sice již zrosolovatělé, ale poživatelné a dokonce výborné
chuti. Ale to se traduje snad u všech odkrytých dávných chodeb a sklepů.

 

            Ve
Vysočanech již mnoho dokladů na minulost nezůstalo, proto alespoň těch
posledních mohykánů bychom si měli považovat. Vysočany měly přídomek město komínů. Ale kolik jsme jich tu
zachovali pro paměť potomkům? Zmizela dvojice komínů Spalovny, ČKD Slévárny,
který mohl být vyžit jako romantická rozhledna a komín Silvestr v areálu
nově vybudované víceúčelové haly Sazka Areny. Zatím stojí jen typický komín
v areálu bývalé Pragovky, ale jak dlouho?

            Staré
Vysočany nám mizí pod rukama. Pravda, rostou do krásy, ale ztrácejí se jejich
kořeny, které mohly dokumentovat a připomínat jejich původ. Škoda, co
nezachráníme my, to se již našim potomkům zachránit nepodaří.

Vzchopme se dokud je čas.

Zítra již bude pozdě ! ! !