Jste zde

Ve Vysočanech před sto lety

 

            Na časy z přelomu minulého a
předminulého století často a ráda vzpomínala paní Marie Schneidrová. Její
rozprávění na besedách našeho klubu doplňovaly další její vrstevnice, paní
Božena Müllerová, Viktorie Synková, Marie Jandová, dále Josef Piskáček, Adolf
Janda, Josef Jonák a další a další pamětníci starých Vysočan. Při jejich
rozprávkách a rozpomínání na časy jejich dětství a mládí, které tu dávno před
první světovou válkou prožívali, jsme se  my, „mladší“, rázem ocitli v časech, které nám
svým vyprávěním přiblížili. V době, ze které máme zachyceny tyto
vzpomínky, bylo to v šedesátých letech minulého století, vypadaly Vysočany
jinak než ty dnešní, moderní. Měly ještě blízko k zemědělskému rázu, který
tu místy dosud přežíval. Ale hlavně, bylo to místo plné továren a lidí. Nízké
přízemní domky vyplňovaly prostor mezi Sokolovskou a železniční tratí, dřevěné
ohrady s dílnami a sklady řemeslníků, spousta malých obchůdků... Tramvaje,
autobusy a trolejbusy neustále plné lidí jezdícchí sem za prací z celé
Prahy i okolí. Byli tu i lidé dojíždějící nejen z Hostivic, ale až i
z Nymburka a Berouna. V roce 1960 byly Vysočany průmyslovou oblastí,
ve které stále ještě přežíval zemědělský vliv. Vždyť mezi jednotlivými
továrnami a ulicemi byla ještě pole.

            Zaposlouchejme se do vzpomínek
pamětníků, kteří už mezi námi nejsou, na lidi, kteří tu prožili své dětství a
mládí:

 

            ...Víte kde stála hospoda U Jardy? Bylo
to kousek pod radnicí. Tam, kde je dnes Baťa (tím  dnes je míněn rok vyprávění
vzpomínek, to bylo v roce1962, dnes je tam pod prolukou za „Normou“
květinářství)) byl na nároží Pospíšilův statek, kam jsme chodívali před válkou
(je myšleny 1. světová válka) pro mléko. Vešli jsme s bandaskami do chléva
a tam jsme čekali, až děvečka nebo hospodyně nadojí. A pak jsme to ještě teplé a
husté mléko upíjeli z bandasek, než jsme ho donesli domů. Za rohem byla hospoda
u Nováků a když se šlo zadem, přišlo se k Jahnovic stavení. Cesta mezi
těmito hospodami a statkem se nazývala v naší mluvě V alejíčkách. Rostly
tam akáty, dole pod schody byla louka a naproti byl statek Štěpova rodu.
Naproti, kde je dnes kovárna pana Leštiny byla kovárna u Kubů...

            A další vzpomínající doplňuje:

            Tam
co my jsme chodívali pro mléko byl starý nizounký dům se dvorem, stodolou a
chlévem. Hospodyně, říkalo se jí „paňmáma“ nám, dětem vždy ukrojila krajíc doma
upečeného chleba, a mléko nám nalila do hrnku, abychom neupíjelo z bandasky.
V celých Alejíčkách bylo jen jedno světlo, které nestačilo celou cestu
lemovanou stromy a keři osvítit, tak jsme se tam večer báli chodit, hlavně
v zimě, když už byla brzo tma....

            Hlavní
ulice (dnešní Sokolovská) nebyla ještě vydlážděná, auta tu skoro ještě
nejezdila. Když některé projíždělo, vyběhli jsme ven a sledovali jeho jízdu, až
nám zmizelo z očí. Ale tramvaj k nám jezdila dřív, než v Praze,
tam měli jen „koňku“. Zprvu jezdila jen na Balabenku, pak k Českomoravské a
posléze i k nám k lékárně do Vysočan. Když byly Vysočany povýšeny na
město, začalo se říkat hlavní silnici Hlavní
třída.

            Na
„hlavní ulici“ byl vršek a na něm stála radnice. Původně to byl obecní úřad a
ještě před tím hospoda a Istlerův statek. Pak se tam postavila i škola a pak,
nedlouho před 1. světovou válku tu postavili na odbouraném vršku novou radnici.
Ale dohotovili jí jen půlku. A v okolí se nám vysmívají, že máme jen půl
radnice...

            ...Tomu
návrší, kde je dnes radnice, se říkalo obecní vršek. Tam se vždy na svátek
Mistra Jana Husa zapaloval oheň. Scházely se tam spolky, řečnilo se a zpívalo. Školní
děti tam přednášely básně a zpívalo se a hrálo. Sokolové a hasiči tu stáli
s pochodněmi. Za okny domků byly vystaveny průhledné obrazy na červeném
podkladě Jana Husa a za nimi zapálené svíčky. Všude bylo tma, pouliční světla
tu skoro nebyla a bylo to tak slavnostní. Dnes už ani školní děti toho u Husovi
moc nevědí.

            V alejíčkách
byly jen dva domy, ale ten Jahnů se už zboural. Bydleli tam Dolejšovi, Jonákovi
a paní Pilátová. Zůstala jen kovárna, kde bydleli Kubovi...

            Podél
Rokytky byly všude louky. Rokytka se občas vylévala ze břehů a osvěžila a
pohnojila půdu, tak louky byly jako brčál. Rokytka neměla pevné břehy jako dnes
(po roce 1906 se prováděla regulace a napřímení jejího toku). Byl tam místy
hodně povlovný přístup, aby se tam mohlo chodit máchat prádlo a vyvádět husy a
kachny. Tam co je OÚNZ (vysočanská nemocnice) bývaly tůně, tam jsme se báli
chodit. Rokytka se rozlévala až sem, byly tu mokřiny a bažiny, báli jsme se tam
chodit, protože se to tam propadalo. Stála tu kaplička, kterých bylo ještě
několik a vedly až do Staré Boleslavi. Za tou kapličkou jsme se jako omladina
často nepozorovaně scházeli. Bylo to obvyklé místo našeho randění, nebylo tam
z hlavní ulice vidět. V kapličce byl hodně zašlý obraz, jak dva zlosynové
závojem uškrtili sv. Ludmilu. Nahoře byl obrázek Pany Marie s Ježíškem
v náručí a vedle zlatá hvězda v modrém štítě. Podle toho se prý
pojmenovala vysočanská hospoda u Modré hvězdy. Ale kaplička dala jméno i místu
za Moravinou, za statkem u Štěpů. Tam se říkalo a ještě říká U Ludmily a nebo
Pole svaté Ludmily. A je to prý tak napsané i na mapách. Chodilo se tam po
lávce směrem k nádraží Libeň-horní. Podobná kaplička byla naproti přes
silnici u hadrovny (v sousedství dnešního GONGU). Té se říkalo Václavská. Později
tam měli hasiči svojí stanici.

            Ke
kapličce dojížděly první elektriky. Dál nejely, to už se muselo chodit pěšky.
Jezdily tu ještě jen staré otevřené vozy. Tramvají jsme ale nejezdili, všude
jen pěšky. Tramvaj byla pro nás drahá, i když to bylo jen pár krejcarů. Tenkrát
se víc hospodařilo než dnes, každý krejcar se dvakrát obrátil, než se za něco
vydal...

            Velkým
povyražením bývalo, když po hlavní silnici pochodovali vojáci. Obzvláště když
to bylo s hudbou. To jsme šli vždycky dlouhý kus cesty s nimi, sotva
jsme jim stačili. Pochodovali od Karlína z kasáren nebo z Invalidovny
a šli hodně daleko přes Kbely prý až do Milovic. Když šli s hudbou, tak je
vyprovázely snad celé Vysočany...

            Vysočanská
tvrz bylo zajímavé stavení. Mělo balkon a kolem dokola byla zahrada a
hospodářské budovy. Do sklepa vedly široké schody a po stranách byly sochy. Vedle
byl Freyův statek a měl tam mlékárnu. Ve statku bydlívala Emma Destinnová, když
byla ve Vysočanech u své sestry. Frey byl její švagr. Vedle tvrze býval malý
rybník. Z něho vytékal pramen do Rokytky. Byl to snad nejkratší náš
potůček, dlouhý jen několik metrů. Nad ním byla zvonička a kříž. Tomu místu se
dodnes, když už tam rybníček není, říká U rybníčku. Na zvoničce se zvonila
hrana, když někdo umřel. Naproti je Bumbálkův vršek. Říká se mu tak proto, že
pod ním, v čísle 41 měl obchod s všelikými potravinami a drůbeží pan
Bumbálek. Byl to moc hodný a uznalý člověk. Mnoho lidí mu dodnes dluží za
nákup, nikoho nikdy neupomínal. Věděl, co je to bída a jak se tady někomu těžce
žije...

            Kolbenka
byla jen malá továrnička, okolo bylo všude pole. Dál vedla jen polní cesta. Za
Kolbenkou byl takový malý sádek u Špitální zahrady, kde pak stavělo domy
družstvo Reforma. Říkalo se tam U Soldáta. Tam se totiž oběsil nějaký pan Soldát,
chodil se slečnou Haškovou a špatně to s nimi dopadlo. Proto ten
smutný konec. Dnes tam končí Nemocniční ulice. Byl tam pěkný borový háječek a
palouk. Na opačném konci Nemocniční ulice bývala infekční nemocnice. Nedaleko
od ní bylo dost vysoké a dlouhé návrší Homolka, svažovalo se až k Rokytce.
A protože na něm byl křížek, tak se tomu místu říkalo U křížku. (Ten kříž je
dnes po rekonstrukci umístěn před mateřskou školkou v Pivovarské zahradě.)
Ta Homolka je společný hrob vojáků, kteří padli v bitvě u Štěrbohol, nebo
pak zemřeli v dominikánském špitále, kde se léčili po zranění v boji. Když Homolku
rozkopávali pro Pragovku, tak se tam nacházelo množství zbraní, palaše, šavle a
zbytků uniforem, mnoho koster pohřbených vojáků. Lidé tam moc rabovali...

            U
Rokytky bylo pískoviště a lomy na písek statkáře Pospíšila. Před regulací tam
byla čistá Rokytka, tam se chodili lidi koupat. Žily tam nejen ryby, ale i
raci, jak tam byla nádherně čistá voda. Směrem odtud k Harfě byly velké a
hluboké tůně. Chodívali tam plavit koně ze statků a z povoznických
živností. Tenkrát bylo ve Vysočanech mnoho povozníků, vždyť auta byla ještě
výjimečností. V těchto místech býval i převozník. Na Harfě bývala
Umrathova továrna na stroje, která někdy v roce 1900 na Tři krále
vyhořela...

            Máchalka,
to byla zajímavá, ale hlavně tajemná usedlost. O ní se toho napovídalo! Když ji
vlastnil pan Nesvačil, tak tam měl černé krávy, prý z Holandska. Tam jsme
chodívali pro mléko. To bylo jiné než to od našich krav. Dělal se z něj
výborný tvaroh a hlavně sýry. Ale máslo ne. To bylo lepší z mléka od
Freyů, proto si tam zavedli mlékárnu. Když se pan Nesvačil odstěhoval do Hrdlořez,
převzal usedlost pan Čapek. Ten tam založil ovocný sad, hlavně
s meruňkami, který je tam dodnes. Pod Máchalkou protékal potůček, byl to
odtok z Proseckého rybníka. Říkali jsme mu Malá Rokytka. Od protějšího
břehu se prudce zdvíhala stráň porostlá ovocným stromovím (třešně a švestky) a
trnkovými a šípkovými keři. Na vrcholu, který pak procházel rovinou
k Jetelce byl patrný základ nějaké stavby. Z terénu nízce vyčnívaly
zbytky zídky ve tvaru písmene L.
Mezi lidem se říkalo, že tu stával hrádek pánů z Vysočan, nebo alespoň
jejich tvrz. Když jsme to vypravovali ve škole panu učitelovi, šel se tam
podívat a po čase nám řekl, když tam přivedl odborníky, že je to zřejmě pozůstatek
z domku, kde byl viniční lis. Že to bývala obvyklá stavení na vinicích, a
těch tu přece bylo v okolí mnoho. Za Máchalkou bývalo pískoviště, kterým
protékala Malá Rokytka. Písek prý měl léčivou moc, že tam jsou nějaké minerálie.
Rozšířili tam ten potůček a chodili se tam neduživí lidé koupat a prý jim to
pomáhalo...

            Hodně
se taky povídalo o dvou usedlostech, které stály proti sobě. Na hranicích
Vysočan to byla Flajšnerka. Naproti, ale již na „libeňské půdě“, jak se říkalo,
stála Jetelka. Obě usedlosti byly stranou od zalidněných Vysočan, tak se o nich
vyprávěly zajímavé zkazky. Bylo to jediné místo v celém okolí, o kterém se
tradovalo, že tam straší. Tyto pověsti vycházely z toho, že Flajšnerku
měli vídeňští Němci (hrabě Pleschner, ale lidem zkomoleno na Flajšner, a to zůstalo
i v názvu usedlosti)  a měli českou
služku, kdežto Jetelku měli Češi a ti měli německou služku. Plešnerovi neměli
děti, přijali prý sirotka jako schovanku Aničku Svobodovou a žila u nich až do
provdání se do Krásné Lípy. Pak tam byli v obou statcích i čeledínové a
vzájemné vztahy se všelijak proplétaly a lidi v okolí z toho upletli
různé báchorky. A Ve Vysočanech měli v dlouhých zimních večerech o čem
povídat. Ale pravda je, že na Flajšnerce se jednou po dešti propadla zem a
odkryl se neznámý sklep. Psalo se o tom prý i v novinách. Našly se tam
soudky s vínem a to bylo prý tak husté, že se dalo krájet. Ale to se přece
povídá o více místech, kde se najde zapomenuté víno. Našly se tam prý i
bohoslužebné předměty, roucha, kalich a jiné. Zavolali na to řídícího učitele
pana Černohorského a pana faráře Hojsu. Zjistili, že to pochází z krádeže,
když byl před lety prosecký kostel vyloupen. Tak se to se odevzdalo na proseckou
faru (prý)...

            V roce
1905, 5. září bylo strašné krupobití ve Vysočanech. Padaly kroupy velké jako
slepičí vejce. My jsme v tu dobu byli ve škole v sokolovně a Anča
Strnadová se podívala z okna a vykřikla: „Padají sem hrušky!“ Pojednou se
setmělo a nastala tma. Paní učitelka nás vzala dozadu do šatny. No a když bylo
po všem, ta škola vypadala!!! Okna byla kroupami vytlučená. Nemohli jsme ze
školy ven, protože Hlavní třída byla celá pod vodou. Proud vody valil nábytek,
psí boudy a vyrvané keře a stromy. Po vodě pluly hrozny vína a ovoce, jak je
vichr sklátil ze stromů. Ale těch hroznů, co jsme pak nasbírali! Byly
z Klíčovské vinice, to byla poslední vinice na Krocínce u cukrovaru. Tam
se chodívalo k panu Pavlovskému na vinobraní. Měli restauraci Cihelnu, tam
se hrávalo ochotnické divadlo. Tam začínal spolek Lubor...

            Jirmářova
vila měla po stranách vchodu dvě červené lucerny. Jistě víte proč. Stála pod
Krocínkou. (Dnes je to jedna ze dvou vysočanských ulic, která není označena
uliční tabulkou, ale na plánech města je uvedena: Nad Vysočany, ta druhá je
K Fišpance). V zahradě Krocínky (dnes tu stojí pseudobarokní Dlabačova
vila) byla dvojice topolů a mezi nimi kříž. Dřív tam stál starý strom a pod tím
spalo malé děvčátko. A jak mělo při spánku otevřenou pusinku, tak jí tam vlezl
had a ona se udusila. Jiní ale vyprávějí, že si tam ta holčička hrála se zmijí
a ta jí nic neudělala. Tak z vděčnosti za záchranu toho dítěte (nebo na
památku nešťastné smrti podle předchozí verze) tam Jirmářovi nechali postavit
kříž a když starý strom, svědek té události dožil, vysadili tam dvojici topolů,
z nichž jeden tam ještě do našich dnů zůstával, než ho porazila bouře.

 

            Vzpomínka
za vzpomínkou vyvěrá z paměti besedujících. Při vyprávění se pamětníci
vracejí do časů svého dětství a před očima jim vyvstávají dávné Vysočany.
Takové, jaké dnes už nepoznávají. Těžko je dnešní generaci popsat jejich podobu
krátce po roce 1900. Představu tehdejších Vysočan nelze vměstnat mezi dnešní
moderní stavby. Slovy nelze vypodobnit to dávno zaniklé prostředí, kdy Vysočany
byly ještě ponejvíce zemědělskou vesnicí. Všichni se tu vzájemně znali, život
tu plynul pomalu a novotám se jen zvolna přivykalo. S posledními pamětníky
odešly i staré Vysočany. Kéž by i dnešní generace měla na sklonku svého života
na co vzpomínat tak barvitě a s takovou láskou, jako ti, co už před
půlstoletím odešli...