Jste zde

Z minulosti našich nocleháren

Nejstarší           
pamětníci vzpomínali na provizorní noclehárny, které byly v Praze
nejen před první světovou válkou, ale ještě nějaký čas po válce. U nás byla
známá noclehárna v Hrdlořezích. Byla zřízena jako spíše soukromý podnik v někdejší
zájezdní krčmě v čp. 3. Ve velkém sále vedle výčepu, který přes den
sloužil jako restaurační sál, kde se příležitostně konaly i taneční zábavy, se
v zimním období rozprostírala na podlahu vrstva slámy. To bylo jediné
vybavení, které bylo nocležníkům poskytnuté. V létě sloužila
k přenocování zrušená stáj, která tu byla na nádvoří ještě z doby,
kdy krčma měla poslání zájezdního hostince pro projíždějící formany
s náklady kupeckého zboží či kočáry císařských dvořenínů na cestě mezi
Vídní a Prahou. Dálkové spojení s Vídní nahradila železnice, ale stáje pro
koně zůstaly. A sloužily tehdejším bezdomovcům.

Pamětníci
popisovali, jak se v podvečer již zdaleka blížily hloučky nuzných lidí a
jednotlivci, aby tu přečkaly noc, případně dostali, budou-li mít štěstí, i  trochu polévky či jiných
nespotřebovaných  zbytků z kuchyně.
Podobných „nocleháren“ s různou úrovní kvality, bylo po okrajích Prahy a
za jejími hranicemi několik. Úřady, zejména četnictvo či pražská policie je
mlčky trpěly. Bylo pro ně výhodné, že při hledání podezřelých a hledaných osob
tu  zpravidla našli ty, o které se
zajímala.

Po připojení
Hrdlořez a dalších obcí z okolí do Velké Prahy, rozhodl se pražský
magistrát zrušit ty noclehárny, které se teď ocitly v hranicích Prahy.
Nebylo to hned, byly tu i jiné úkoly, které připadly magistrátu, ale už
v letech 1924 až 1925 byla postavena nákladem pět a čtvrt milionů Kč na
okraji Prahy, v Nových Vysočanech nová a již moderní a hygienická
noclehárna. S řádným pevným režimem.

Vyberme si
z několika vzpomínek pamětníků a z článků denního tisku a časopisů
některé myšlenky, abychom si přiblížili jak probíhal provoz této instituce pro
bezdomovce v dobách první republiky:

„...Chci vás
provést jen velice zběžně a krátce po končinách, kde žije bída a zoufalství, začíná
jeden vzpomínající. Stačí, abyste vyjeli na konec kterékoliv z tratí
elektriky,  nebo i dá, kam už koleje
nevedou – Hloubětín, Žižkov, Hrdlořezy, Libeň, Vysočany či Prosek - na všech
stranách Prahy vyrostly kolonie nouzových přístřeší. Je to bída. Obec snaží se
odstranit hrůzu zimy ohřívárnami. Nám nejbližší byly na Balabence a proti
vysočanské radnici. Jsou to místnosti v obecních budovách, nebo samostatné
dřevěné stavby na okrajích města. Sloužily jen ve dne, na noc se zavíraly. Pak
přebíraly jejich poslání noclehárny.  Jak
to v nich vypadalo? nevábně. Byla tu jen kamna na uhlí a židle a lavice
někde i nějaký stůl. Byly otevřeny do 18 hodin, jen ve velkých mrazech bylo
povoleno nechat je otevřené i přes noc, aby ti nešťastníci někde venku
nezmrzli. Kam by měli  jinak jít přes
noc, když noclehárny svou kapacitou na všechny žadatele o nocleh zdaleka
nestačily. A navíc – v noclehárně se musí za každou noc zaplatit 3 koruny,
a to je pro mnohé lidi nesehnatelný obnos. Naproti tomu ohřívárny jsou zadarmo,
ale nejsou tam teplé sprchy a nedají tam polévku s chlebem. Jen na židli
nebo lavici můžete do sebe vstřebávat teplo z kamen.

Jak vypadal
život ve vysočanské noclehárně? Stojí v té části Vysočan, na samém jejím
okraji v sousedství nouzové kolonie na Krejcárku. Každý večer před ní je
dav čekajících, převážně mužů. O pořádek zde dbá městský strážník. A další a
další se trousí z okolí, někteří i z daleka, kde se přes den živili
žebrotou, případně drobnými krádežemi či polním nebo lesním pychem. Když
nastane čas, otevrou se v 18 hodin dveře na jedné i druhé straně budovy.
Z východní strany vstupují muži, ze západní ženy.  Vždy je puštěn jen malý hlouček dovnitř a
ostatní zatím dále čekají venku. Uvnitř je každý evidován. Je jim odebrán
průkaz, nejčastěji domovský list, křestní list či jiný doklad; např. potvrzení
o propuštění ze zaměstnání. Zaplatí poplatek 3 a dostanou kovovou známku
s číslem lůžka. Lůžek je zde na sedm set. Pak následuje další procedura.
Jdou do převlékárny. Musejí se úplně vysvléci a jsou zbavení případného hmyzu
v prádle. V případě, že se nějaký hmyz objeví, jsou šaty poslány na
vydenzifikování do vysočanské infekční nemocnice v ulici U vysočanského
pivovaru (při náletu v roce 1945, když už sloužila jako mateřská škola,
byla zničena bombardováním).  Pak jdou do
sprch. Po vykoupání dostanou župan, noční košili a pantofle. V 19 hodin
jdou do jídelny na hustou polévku s chlebem. To pro někoho bývá jediné
jídlo toho dne. Po jídle jsou přidělováni do jednotlivých ložnic po dvanácti
lůžkách. Do dvacáté hodiny jsou již všichni na lůžkách a v půl deváté se
zhasínají světla a nastává noční klid. Ráno po budíčku již před šestou hodinou nastává
mytí, snídaně s ranní polévkou nebo kávou a chlebem, odevzdání prádla a
oblečení do svých šatů. A odchod znovu do beznaděje a nejistoty.  S vírou, že večer budou mít štěstí a
budou mezi těmi, kterým bude umožněno prožít zde další noc.

Přes den je
čekala – většinou bezúspěšná - návštěva burzy práce. Potvrzení o nepřijetí do
žádného zaměstnání zachrání takového člověka před kriminálem, do kterého by se
dostal pro potulku nebo pro žebrotu. Obojí bylo trestnou činností, za kterou se
přidělovalo dva až šest týdnů.