Jste zde

Vysočany našeho dětství a ještě starší

            Nejen pradávná minulost, poznávaná v archeologických
odkryvech, ale i ta, jejíž pamětníci jsou dosud mezi námi, může obsahovat údaje
o dění, které je dnes již těžko pochopitelné. Jako doklad poslouží i výstřižek
novin starý jen několik málo desítek let.

 

 

Štědrý den
ve Vysočanech roku 1976

Mirko
Imrich ve Večerní Praze

 

            Jdeme-li
od místa, kde stávala nouzová kolonie Na krejcárku směrem ke kopci Na Balkáně,
najdeme ulici zvanou Skloněná. Má výstižný název. Svažuje se ke Kloubovým domům
a za první republiky ji tvořily činžovní domy s obnaženými cihlami, se
smutnými okny. Skrývala se za nimi víc než často nezaměstnanost, bída, nemoce.

            Nedaleko
stála i bývalá noclehárna a vývařovna chudých. Ještě před půl stoletím - jak
dodnes vzpomínají stárnoucí pamětníci - tu právě o vánocích bývalo živo.
Z jejich vyprávění se jako z filmového kotouče odvíjí smutný dokument
doby.

 

            Vánoční Vysočany kdysi...

            Štědrý
den! Mrzlo, až praštělo. Před budovou noclehárny a vývařovny stál v mrazu
zástup zimomřivých a přešlapujících mužů a žen, někteří s taškami,
bandaskami. Vymrzlí do kosti, neboť mnozí byli jen tak, v hadrech a
naboso, zachumlaní do šálů. Někteří prodali i leccos ze sebe, aby měli na
nocleh a trochu teplé stravy...

            Nocleh
stál tři koruny. Běda, když chyběl pětník! Správce byl neúprosný, nemilosrdný.
A kdo přišel po desáté večer, i když ten dnešní večer nebyl obyčejný, říkalo se
mu „štědrý“, zůstal venku za dveřmi.

            Korunu
stála večeře“ sběračka horké polévky a kousek chleba. Šidítko do hladového
žaludku. Táta přivedl tři děcka, aby je aspoň trochu nasytil. Těhotná žena
přišla, aby si mohla v teple odpočinout. V taškách a bandaskách si
mnozí nesli na „přilepšenou“. Co vybrali přes den z odpadků, co bohatší ve
své rozmařilosti vyhodili na ulici...

            Nejvyšší
radost pro mnohé nezaměstnané, pro lidi na dně, která se rovnala radosti štědré
nadílky pod rozzářeným vánočním stromečkem, byl nocleh, který sehnali. A když
na ně nezbylo, pak museli hledat jinde. V Hrdlořezích, v konírně na Folimance,
v některé z ohříváren, jako byla třeba na vysočanském trhu či na
Balabence...

Vysočany
před stoletím

Idylické město

 

            Nejen písemné doklady, jakými jsou
např. kupní smlouvy, zprávy z jednání úřadů a organizací, pozemkové,
soudní a jiné úřední zápisy, ale i novinové a časopisecké články pomáhají nám
odkrývat podobu míst naší vlasti a života našich předchůdců. Jsou to i bohaté
vzpomínky pamětníků, někdy obohacené zapsanými ději, jak kolem nich probíhaly.
Nechme se dávnými vzpomínkami přenést do začátku minulého století, kdy
Vysočany  se staly „milostivým schválením
jeho císařského veličenstva“ městem...

            Sesedneme se kolem debatujících a
vzpomínajících starousedlíků, vyslechneme jejich a staré Vysočany před naším
zrakem vystoupí z minulosti jako pták fénix z popela

 

            Na
začátku minulého století byla už pryč idyla Vysočan jako vinařské obce a
selských usedlostí. Zbyla tu však maloměstská. Statky přešly do rukou zámožných
pražských rodin Hofmanů, Freye, dr. Jahna, Štětky, Kubíčka, Hausmana a Nováka.
Průmysl zde teprve začínal, a to chemickou továrnou, cukrovarem, pražírnou
(Schmied), vinnými sklepy (bratří Tauberové), továrnou na mlýnská kola (Harfa)
a hlavně ovšem mlékárnou Freyovou. Byla to doba, kdy sousední Karlín nestačil
pro rostoucí průmysl, a tak vyrůstaly nové podniky ve Vysočanech.

            Spojení
s Prahou tehdy ještě nestálo za mnoho. Byla to vlastně jen formanská
silnice, podle kapliček do Staré Boleslavi, plná prachu. Vysočanům však
stačila, přesto, že cesta po ní byla suchopárná. Jen dva hostince a sice
karlínský „Hamburk“ a „Štrasburk“ vedly žíznivé poutníky do Vysočan, kde už
bylo šenků a hospod více: „U Štětků“, „U českého lva“, „U modré hvězdy“, „U
Marešů“ (Národní dům), „Klíčov“, „V pivovaře“, „U Pražáků“, „U černého orla“,
„Ruský dvůr“ a všechny hostince měly zahrady, velké a krásné, které
v letních měsících bývaly cílem pražských výletníků, kteří sem chodívali
na celodenní výlety pookřát na čerstvém vzduchu.

            Obec
byla vedena voleným starostou a celá policie sestávala z jediného polního
hlídače, a ovšem četníků, kteří obcí procházeli a dohlíželi. Teprve později
byla postavena radnice, dlouhá a nízká budova se zasedací síní, četnickou
stanicí a poštou, byty strážníků a nezbytnou šatlavou, používanou většinou pro
opilce. Dnes tu stojí ovšem radnice moderní.

            Kulturní
a společenský život byl však už tehdy čilý. R. 1874 založená Beseda „Lubor“ pořádala divadla a jiné
společenské a kulturní podniky, o něž byl velký zájem, asi tak jako o zábavy, pořádané
cechovními a řemeslnickými spolky v různých zahradních restauracích.
Zpěvácký spolek „Záboj“ měl i hudební odbor. Podpůrné spolky byly zde tehdy dva
a existují dosud. Je to Podpůrný spolek
pro Vysočany
a Vousáč. Teprve
později přibyli hasiči, vojenští vysloužilci, baráčníci a jiné uniformované
spolky, které svými podniky zpestřovaly společenský život ve Vysočanech.

            Vysočany
šly mílovými kroky kupředu ve svém vývoji. Rostly zde živnosti, řemesla, velký
průmysl a stavěly se domy. Ulice dostaly dlažbu, petrolejové lampy na ulicích
byly nahrazeny plynovými a později elektrickými. Rovněž hygiena vpadla do
Vysočan svými vodovody a kanalizací.

            Idyla
maloměstského života pomalu mizela, nové generace vyrůstaly, nový duch a rušné
tempo měnily pomalu ale nezadržitelně Vysočany v moderní obrovský úl
pracujícího lidu, v moderní Vysočany, město továren, obrovské pracoviště
Velké Prahy.

 

*   *   *

 

            Během rozprávek a vzpomínání
přichází další starousedlík. Místa kolem stolu a v lavicích už mnoho není,
ale „místa na světě by bylo dost pro všechny, chce to jen trochu se sesednout“,
prohlásil kdysi František Nepil. Kdyby pro nic jiného, tak jen pro tento výrok
si zasloužil, že mu  Vysočany přiřkli
jednu z nejhezčích ulic.

             Příchozí se usadí a když na chvíli ustane tok
vzpomínání, začne i on, za souhlasného přitakávání a doplňování ostatními.
Nejhorší je vždy začátek, ale pak se řeč rozvine a rozkošatí a naslouchající se
vrací do časů svého dětství...

           

            Moji
prarodiče bydleli ve Vysočanech u zvoničky, blízko staré školy a později na
Královské třídě. Jako děti jsme měli svá místa na hraní zájmová území. Tenkrát
nebyly ještě Vysočany zastavěné, a tak nám, dětem, „patřilo“ území od Odkolků
až k Rokytce - Bumbálkův vršek, Podviní, Olympie, splav a zvláště oblíbená
„vyvážka“ a jámy, kde se čistily spodky tramvají. Tam byly též dřevěné pavilony
(ohřívárny) pro nezaměstnané bez domova a různé tuláky. Ti často v okolí
hráli karty, čáru, popíjeli, vyráželi na žebrotu. Byl to předobraz i dnešních
bezdomovců.

            Ve
Vysočanech už bylo kino, u Kliků na břehu Rokytky, a jmenovalo se Olympia. Dům,
dnes už sbořený, stával vedle dnešního hotelu Bohemika. V biografu hráli
filmy s Ken Maynardem, Harry Carrwyem, Buck Jonesem, Tom Mixem a dalšími
herci napínavé a dobrodružné filmy jako Tygr z Ešnapuru, Příběhy
s Neviditelným, Fantomas opery a pro nás, děti, zvláště neodolatelné grotesky
s kocourem Felixem.

            Na
volných vysočanských prostranstvích se hrával špaček, cvrnkaly se kuličky,
skákal panák. Hráli jsme na schovávanou, vybíjenou, šátkovou, honila se káča
nebo obruče. Oblíbené byly i závody s dřevěnými vlastnoručně vyráběnými
autíčky na svahu k Rokytce. Kdo měl autíčko plechové, byl středem nejen
obdivu, ale i závisti ostatních. Podobně i majitelé koloběžky či dokonce kola.

            Taky
jsme pořádali loupežné výpravy do zahrad a sadů na Máchalce a Jetelce na ovoce.
Nebo k zahradníkům na kedlubny a ředkvičky. Obyčejně se to kombinovalo
s překážkovým během za hlasitého povzbuzování našich pronásledovatelů.

            Další
teritorium, hlavně klukovských akcí, bylo v místech od vysočanské radnice
až k Lidovému domu. Tam byl vyhlášený malý a velký dolík, kde se hrála
vášnivá utkání v kopané i s cizími soupeři. Pak zde byla „Reforma“.
To místo je dnes zastavěno domy mezi ulicemi Kolbenovou, Nemocniční, Zákostelní
a Špitálskou. Pak bylo naše místo her v okolí ČKD s Tyršákem a DTJ. A
dále Harfa a Libeňské nádraží. Hranici našeho klukovského území byla „Čína“,
vrch Máchalky, lihovar, Nové Vysočany a Libeň.

            Čas
od času se odehrávaly bitvy s drny, praky a někdy i kameny. O modřiny a
šrámy proto nebyla nouze. Ale nic jsme si z toho nedělali. Druhý den se
třeba válčilo znovu. Zajatý nepřítel byl uvázaný ke stromu a byly mu odřezány
knoflíky a šle, které se dřív hodně nosily.

            V zimě
byly koulovací bitvy. Při nich k úrazům nedocházelo, ale domů jsme se
vraceli notně umáčení. Sáňkovali jsme na Máchalce, Balkánu, ale i na klouzačce
z Bumbálkova vršku. Bruslilo se na kluzišti, na hřišti anebo na zamrzlé
Rokytce. Tenkrát se dětem připravovalo víc kropených kluzišť. Každý volný,
rovný a hladký plácek se přes noc poléval či kropil a ráno, nebo po škole, se
už mohlo klouzat a bruslit.

            Ve
Vysočanech byl i bohatý kulturní a společenský život. Bylo tu mnoho spolků,
které hrály divadlo, pořádaly koncerty a společenské zábavy. Vzpomínám na
divadelní ochotníky Národní besedy 
Lubor, divadelní spolek Osvěta, pěvecké spolky Záboj a Lyra. Společenské
zábavy pořádali i místní hasiči a sportovci. Ve Vysočanech se stále něco dělo.
Zábavy se pořádaly v Liďáku a v Ruském dvoře, divadlo se hrálo pod
nádražím U Zelenků, loutkové divadlo v zahrádkách u S. K. Vysočany a bylo
velmi hezké. Občas se i ve škole objevil nějaký cestovatel. Vzpomínám třeba na
pana Vyšatu, co cestoval po Korsice a pak chodil po školách o své cestě
přednášet.

            Velkou
událostí bývala vysočanská pouť. Pořádala se pod starou školou a později na
„vyvážce“ proti hřišti. To se vždy sešli všichni vysočanští, přijeli i ti, co
se dávno vystěhovali. Ale ještě slavnější poutě bývaly v Libni, na Proseku
a v Hloubětíně.

            Na
proseku se pouť táhla od kostela sv. Václava až dolů pod nádraží, celou
„Myšinou“. U vysočanského nádraží ve stáncích prodávali Rodokapsy, Rozruchy a
Weekendy.měli jich tam desítky přišpendlených na plotě bednárny, kde se
vyráběly sudy. Mnoho bylo i krásných dětských, zajímavých a především slušných
časopisů: Malý čtenář, Kulíšek z brněnského Globusu, Srdíčko, ale i napínavé
detektivky v malých sešitcích: Tom Shark. Leon Clifton a dobrodružné
romány a časopisy Buffalo Bill, Dobrodružný svět a jiné. Od Toužimského a
Moravce i jiných vycházelo mnoho napínavých a dobrodružných románů na
pokračování v sešitové úpravě, jako S puškou a lasem, mayovky, verneovky,
Tarzan, Daumann, Nobody, Jackson Gregory, Max Brand, Galopien, Jean de la Hire, Brehmův ilustrovaný
Svět zvířat, Dějiny světa i prasvěta od Augusty, ilustrované Zdeňkem Burianem.
Tyto sešity měli v knihkupectvích u Podroužků a u Hanzlíků.

            Peníze
na kulturu jsme sháněli sběrem kovů, které jsme prodávali do sběrny u Frolíků,
dále sbíráním tenisových míčků na hřišti. Výnosný pro nás byl i prodej
vlastnoručně nadolovaného bílého písku. Používal se na čištění nádobí a drhnutí
dřevěných schodů a podlah a pak jejich posypáním po umytí. Tento písek jsme
sami dobývali  v proseckých a
střížkovských jeskyních. To ale nebyla jen tak ledajaká práce. Jeskyně začínaly
někde úzkou štěrbinou, tou jsme prolezli jeden za druhým až tam, kde začínal
jemný, drolivý písek.  Tam jsme jej
vyhrabávali do stran a dál a dál jsme postupovali. Nadrhnutý písek jsme nabírali
do kbelíků nebo hrnců. Vznikaly tak malé a úzké chodbičky. Protože byly nízké,
museli jsme písek vyhrabávat vleže. Daleko jsme se ve vyhrabaných chodbách nepouštěli,
protože každou chvíli se některá čerstvě vyhrabaná díra zasypala. Dobývání
písku v proseckých jeskyních bylo nejen dobrodružné, ale i nebezpečné. A
přitom musím říci, že si nevzpomínám, že by se tam někomu z nás něco
přihodilo. Na písek sem chodili i dospělí a ti jej vyváželi odtud psími spřeženími
ve velkém, i stavitelům na stavby.

            O
velikonocích a o vánocích jsme měli nezanedbatelný příjem z koledování.
Chodili jsme s koledou hned po vánocích o svatém Štěpánu. Byla nás vždy
celá skupina, pak jsme se rozdělili o výslužku. nejčastěji jsme dostávali
vánoční cukroví, pečivo, krajíc vánočky. To zbylo v domácnosti ještě od
Štědrého dne> A ovoce. Toho bylo ve Vysočanech z mnoha zahrad a
ovocných sadů vždy dost.

            Další
koledování bylo na Tři krále. Již dlouho před vánocemi jsme měli sestavené
trojice a připravovali si „královské“ oblečení. Právě v tom byl úspěch
Prohrabávali jsme skříně, vybírali takové ošacení, o nichž jsme se domnívali,
že by je mohli nosit i králové či „mudrci z východu“. Nebyly to tedy jen tátovy
košile převlečené přes kabáty a nahoře zubaté čepice z pytlíků od mouky,
jak to známe z Alšových obrázků.

            Bylo
nás tu několik part, které se předháněly v garderobách a doplňcích.
K nim patřily královské koruny, plášť - vše s náležitými ozdobami,
dále žezlo a nezbytné kadidelnice. Jen místo kadidla jsme měli buď „františka“,
nebo smůlu z borovic a smrků. A samozřejmě křídu na nápis nad dveřmi K + M
+ B a letopočet. A lidé ve Vysočanech říkávali, že tento nápis na dveřích od
nás jim přináší celý rok štěstí. Snad bych měl dodat, že k výstroji,
dekoraci a zejména načernění toho „černého vzadu“ nám vždy s ochotou
pomohli garderobiéři vysočanských ochotníků. A dále musím říci, že vysočanští
obyvatelé se na náš příchod vždy těšívali. Měli jsme pro jednotlivé party
Vysočany rozdělené na rajony, abychom si zbytečně nekonkurovali, ale protože
jsme byli různě „krojováni“ a měli jsme i různá vystoupení (přenosné betlémy,
zpěv koled s vlastními verši na vysočanské poměry, čtení evangelia a
podobně), lidé sami někdy pozvali koledníky, kteří měli namířeno jinam, do
„smluveného“ území. Podělování koledníků bývalo o Třech králích zpravidla
bohatší, než na Štěpána. Ale důležité bylo, že lidé v koledování neviděli
žebrání, prosbu o almužnu, ale kulturní vystoupení. A ještě dlouho po Třech
králích si o tom vyprávěli a srovnávali vystoupení jednotlivých trojic.

            Dalším
zdrojem klukovských příjmů bylo „od cesty“, které jsme dostávali za nákup nebo
pochůzky sousedům. Každou chvíli si nás někdo pro něco poslal. Byly to buď
z obchůdků či dílny, kde se mistr nebo obchodník nemohl vzdálit
z krámu, ale potřeboval pro něco dojít nebo vyřídit vzkaz a nebo donést
zboží. To byla příležitost pro nás. Snažili jsme se takové přání vždycky splnit
přesně a rychle, aby si nás příště zase vybrali. A za takovou službičku jsme dostávali
vždy nejméně 20 haléřů. Nebo jsme pomáhali při skládání zboží či uhlí. Ale to
málokdy, protože uhlíř vždy přinesl pytel uhlí až do kuchyně, a tam jej opatrně
a pomalu, aby se co nejméně naprášilo, přes rameno sypal do truhlíku u kamen.
Zpravidla chodil jednou týdně, v zimě častěji. Děvčata si někdy vydělávala
chováním a vozením malých dětí, když jejich maminky praly a nechtěly malé děti
nechat bez dozoru.

            Vydělané
peníze jsme si schovávali, někteří je dávali rodičům. Tenkrát byly rodiny víc
pohromadě a my, děti, jsme již poznali, že rodiče musí počítat při nákupech, a
bylo pro nás úplně samozřejmé pomáhat jim. Ale pochopitelně, že z peněz
takto vydělaných jsme si také něco dopřáli. Třeba u paní Kaucké jsme za 20
haléřů kupovali míchané cukroví, nebo za 50 haléřů u Odkolků zlomky oplatek a
v Rupě kousky čokolády.

            Ve
Vysočanech bylo za našeho dětství hodně obchodů. Snad v každém přízemí
domu byl obchod, ve dvorech či v suterénech dílny. Byl využitý každý
kousek stavby a ve Vysočanech se dostalo ke koupi snad všechno.

            Chodili
jsme pro chleba k Jančárkům, Antošům, později k Zajícům a Hnízdům.
Taky k Odkolkovi, nebo pro balený chleba k Zátkovům. U Andrlů měli
stále čerstvou drůbež, králíky,  holuby a
kůzlata. Ve Včele, kam se chodilo i na knížku, měli výborné koňské párky,
sekanou a koblihy smažené na koňském sádle. U Honsů byla parfumerie, u Klausů
drogerie, u Hofmanů bylo vetešnictví. Železářský krám a skladiště Mestitzových
bylo nejdřív Na břehu a později na Královské třídě proti hospodě U Jardy.
Nejlepší restaurace - a těch tu nebylo málo, skoro v každé ulici se nějaká
našla - byla Brabcova U Lípy. Tam byla vyhlášená kuchyně. Někdy v neděli
jsem tam chodíval s kastrůlkem pro oběd. Pamatuji si, že za 10 Kč byla
husa, chlupaté knedlíky, zelí, vše dobře omaštěné husím sádlem.

            Ve
Vysočanech byla nádherná příroda. Vždyť sem jezdili na výlety i z Prahy.
Klíčov, pivovarská zahrada, Máchalka, břehy Rokytky.

            Kde
jsou ty časy! Létalo tu mnoho krásných motýlů, především na Máchalce. Ta voněla
intenzivně mateřídouškou, karafiátky (slzičky Panny Marie, jak jsme jim říkali)
a fialkami. Šeříky, šípky, trnky a ovocné stromy. Hejna křepelek, mnoho zajíců.
U splavu, kde jsme se koupali, byli pižmoví mravenci; nikde jinde jsem je již
nespatřil. V Rokytce po povodni, když se jednou protrhla hráz Kyjského
rybníka, jsme chytali ryby. Na polích nad Kolbenkou bývalo mnoho syslů a
křečků. Podnikali jsme na ně lovy, ale ty nebývaly vždy úspěšné. Koupat jsme se
chodili ke splavu na Rokytce, kde byla tenkrát čistá voda. Nad Odkolkem
v cukrovaru byly z cukrovarských nádrží zřízeny dva plavecké bazény.
Taky jsme chodili k vysočanskému pivovaru. Tam byly dva rybníky se starými
vrbami na břehu, sloužily jako sádky ryb.

            Ve
Vysočanech byla hojnost nejen volné přírody, ale i upravených parků a zahrad.
Nejhezčí parky, kde se dalo beze strachu pobývat, byly na Klíčově a u pivovaru.

            Vzpomínám
si i na lov potkanů. Můj strýc pracoval v továrně Ossa, později zvané
Rostovka. Za války byla zcela zničena bombardováním při leteckém náletu na
Vysočany 25. března 1945. V továrně se vyráběl galalit z kostí, a ten
se dále zpracovával na různé výrobky. Všude v továrně byl z těch
starých kostí  silný zápach a mnoho
potkanů. Jednou mě pozval strýc na jejich lov. Potkany chytal do pytle. Poprvé
jsem viděl běhat tato zvířata i ve značné výšce po stěnách a dokonce přebíhala
i po stropě.

            Další
vzpomínka je sportovní. Na hřišti S. K. Vysočany se pravidelně konaly fotbalové
zápasy. Bývalo tu i dost diváků, protože jako soupeři sem přijížděly i známé
kluby z okolí, a vždy je doprovázeli jejich fandové. A tak se občas
stávalo, že místní obecenstvo vysočanské a obecenstvo hostujícího soupeře mělo
na průběh utkání odlišný názor, nebo nebyli spokojeni s výkonem rozhodčího.
To zpravidla končilo všeobecnou vřavou na hřišti, někdy s osobními
potyčkami či dokonce insultacemi hráčů nebo vzájemně obou táborů fanoušků. A
stalo se taky, že vysočanští, jako místní diváci, byli v početné převaze,
a tak v pozápasovém souboji zvítězili a hnali soupeře i s jeho diváky
ze hřiště. Hnali je až na ulici, kde naskakovali za jízdy do tramvaje...

            Vysočanský
fotbal měl své mecenáše: byli to MUDr. Hrubý, MUDr. Pfeifer, architekt Muk,
uzenář Žižka, Chmelovi a další. Ale fotbalisté měli i své odpůrce, ba
nepřátele. Sousedící zahradníci a zahrádkáři míče překopnuté přes plot hřiště
na jejich pozemek buď vypustili nebo prořízli. A zahrádkáři si je někdy i
„ponechali“. Mohli si to dovolit; bylo jich mnoho, tak je kryla anonymita.
Stalo se to i mně. Ukradli mi nový míč z chromové kůže a nic mi nepomohlo,
že správcem hřiště byl můj strýc.

            Další
vzpomínání nás provede ulicemi starých Vysočan. Ve Freyově statku u nové školy
byl velký kravín. Mléko zpracovávali přímo v místě ve vlastní Freyově
mlékárně. Mlékárna byla hodně známá; v Praze tenkrát byly tři: Trojská
mlékárna, Radlická mlékárna a Vysočanská mlékárna Bedřicha Freye, jak jsme
mohli číst na lahvích s mlékem nebo na vozech, které tyto mlékárenské výrobky
rozvážely po Praze.

            Byly
tu i dva voňavé podniky: Meinl a Kulík. Měli velkoprodejny kávou, čajem a
koloniálním zbožím. Ve Vysočanech také pražili kávu a vůně se odtud šířila do
okolí. Firma Tip-Top vyráběla kvalitní boty.

            Mšstská
knihovna byla tam, kde dříve bývala stará vysočanská škola (na Královské
třídě), ve které učil Jan Pravoslav Přibík. Nad vchodem do budovy byla zasazena
pamětní deska, kterou mu věnovali vděční žáci. Dnes už tu dům nestojí, pohltila
jej, jako mnoho jiných, demolice přednádražního prostoru. Ve dvoře toho domu
bydlel můj kamarád Šurka Hladík. Jeho otec vyráběl nádherné divadelní loutky.
Taky se proslavil reklamou na vlasový přípravek „Sorelu“, po kterém podle
reklamy měly na jeho hlavě, která byla úplně holá, narůst vlasy. Byl
z toho tenkrát velký poprask a psalo se o tom v novinách.

            Když
srovnávám ve svých vzpomínkách Vysočany mého dětství s těmi dnešními,
myslím, že tenkrát si lidé víc hleděli svého okolí. A nebylo to jednoduché,
nebyla ještě všude elektřina a vodovod,, ale lidé i s větší námahou, než
by to mohli dělat dnes, zametali své chodníky, kropili si sami ulici před
domem, aby se jim neprášilo do oken a všude v oknech měli květiny. Před
domy, kde to jen trochu šlo, nasázeli květiny a nestalo se, že by je někdo cizí
ničil. Snad jen někdy děti z nerozumu, ale byly za to vždy pokárané. A
zahrádky u domů byly pěkně upravené. Proto mám příjemný pocit, když vidím u
některých rodinných domků, jak si lidé dávají zahrádky do pořádku, že je radost
pro kolemjdoucí se na ně dívat.   

 

 

*   *   *

 

Idyla
starých Vysočan

            Staré
a dokonce i nejstarší Vysočany nám připomíná obrázek dnes již zmizelé
Mlékárenské uličky za vysočanskou radnicí. V těchto místech, blízko
vysočanské zvoničky byly malé, křivolaké uličky, z nichž ještě pamatujeme
Dvojcípou a starou Bassovou ulici. Stávala tu i známá Leštinova kovárna a nedaleko
byl malý rybníček. Ale kdo z dnešních lidí by o tom věděl! Jen ti
nejstarší si vzpomenou, že těmto místům se lidově říkalo „V alejíčkách“. A že
tu dožil poslední léta svého života zasloužilý vysočanský učitel a národní
buditel Jan Pravoslav Přibík. A že u zvoničky býval rybníček, tomu by už dnešní
obyvatelé ani nevěřili. Hovoří se jen o často vzpomínaném  pivovarském rybníku a jeho ostrůvku. To byla místa
společenských událostí - kulturních, zábavních i sportovních. Ty z paměti
starousedlíků nevymizí.

            Dnes
vede těmito místy již nová a moderní Bassova ulice.

 

Vysočany

            Nejstarší
písemná zpráva o Vysočanech se objevuje v listině kladrubského kláštera
z roku 1239. V roce 1325 náležela část Vysočan osobnímu lékaři Jana
Lucemburského, zbývající část byla královským majetkem. Na počátku 15. století
byl velký díl Vysočan v držení Kristiny z Podviní, která jej koupila
od Přibíka z Malešic. Tento svůj vysočanský majetek věnovala v roce
1407 novoměstskému klášteru na Karlově, který jej v roce 1416 prodal
Markétě Čotrové z Prahy. Za husitské revoluce se Vysočan, nebo alespoň
jejich části, zmocnili pražané. V druhé polovině 15. století náležely
jednotlivé části Vysočan několika církevním institucím a pražským měšťanům. U
jednoho z vysočanských dvorů byla koncem 15. století vystavěna tvrz, o níž
se sice písemné prameny nezmiňují, ale jejíž zbytky byly na přelomu dvacátých a
třicátých let 20. století zjištěny Rudolfem Hlubinkou ve sklepech domu čp. 25
v dnešní Freyově ulici.

            Vzhled
vysočanské tvrze je však, byť jen schematicky, zachycen na tzv. Vratislavském
prospektu Prahy z roku 1562. Podle této velmi zjednodušené kresby šlo
pravděpodobně o jednopatrové obdélníkové stavení, u něhož stála vyšší
čtverhranná věž, patrně dvoupatrová. Věž byla tehdy již bez střechy a narušené
zakončení jejího zdiva ukazuje na značně chátrající stav objektu. Tomu nasvědčují
i zprávy z čtyřicátých let 16. století o dvou pustých, proti sobě
položených vysočanských dvorech, z nichž jeden prodávala v roce 1543
Alžběta z Bohuňovic Novému Městu pražskému. Druhý dvůr patřil
v třicátých letech 16. století Jaroslavu Kapounovi ze Svojkova, který byl
roku 1537 odsouzen za falšování cizího kšaftu k trestu smrti a jehož majetek
propadl králi. Ferdinand I. Věnoval v roce 1542 pustý vysočanský dvůr
Piramovi Kapounovi ze Svojkova, jenž roku 1547 zemřel. V druhé polovině
17. století se jednotlivé části Vysočan dostaly postupně do majetku Starého
Města pražského a byly připojeny k libeňskému panství, s nímž sdílely
další osudy.

            Objevené
zbytky vysočanské tvrze byly zasaženy bombardováním při leteckém náletu na
Prahu 25. března 1945. Budova statku, který byl nad chátrajícím zbytkem tvrze
postaven, byl bombardováním značně poškozen. Památkáři tehdy, zejména dr. Josef
Mayer s Pražského střediska památkové péče marně usiloval o záchranu
zejména sklepení, které bylo cenným pozůstatkem původní tvrze. Budova
zachráněna nebyla. Co nedokázaly zničit letecké bomby, to dokonaly, s požehnáním
úřadů, krumpáče našich lidí.

 

 

Flašinetáři
a kolovrátkáři

 

            Usnesením
obecního zastupitelstva z 18. dubna 1898 bylo ve Vysočanech povoleno
flašinetářům hrát od 11 do 18 hodin, ale každý směl hrát jen jednou za 14 dnů a
při tom nesmělo jich hrát současně víc, než tři. Každý z občanů, kterým
bylo povoleno hrát na flašinet, byl evidován na obecním úřadě a byla mu
tajemníkem vystavena knížka.

            Z doby
po přelomu 19. a
20. století máme ve Vysočanech podchyceno několik flašinetářů ve vzpomínkách a
záznamech členů Vlastivědného klubu.

            Na
královské (Sokolovské) třídě v domě čp. 58 bydlely vdova Hrásková se svým
invalidním synem. Její syn přišel v Kolbenově továrně o ruku a továrna jej
odškodnila tím, že mu pořídila flašinet. Hrával u mostku přes Rokytku při
výplatě vždy, když procházeli dělníci z Kolbenky. I když měli bídu, byli
k němu štědří. Věděli, že zítra třeba je může potkat něco podobného. Pan
Hráska byl ženatý a měl tři děti: Václava, Annu a Josefa. Všichni jsou již
mrtví a odpočívají na proseckém hřbitově.

            V Komenského
ulici bydleli Knotkovi. Jejich domek byl ke konci války vybombardovaný. Pan
Knotek byl invalidní, měl jen levou ruku. Jako odškodnění a sociální výpomoc
dostal povolení hrát na flašinet. Jeho místo bývalo „u křížku“, na cestě
vedoucí do Hloubětína (dnešní Kolbenova). Tam míval okruh svých starých
posluchačů. Měl syna a dceru. Jeho syn se vrátil po první světové válce jako
legionář.

            Dalším
vysočanským flašinetářem byl pan Šulc. Bydlel na Královské třídě v domě
čp. 47. Byl slepý, a proto ho vodila jeho žena. Ten měl již velký flašinet, na
kolečkách. Hrával v neděli dopoledne po domech a dvorech. Zemřel tak kolem
roku 1909.

            Ve
Vysočanech byla i žena kolovrátkářka. Na svém kolovrátku měla umístěný malý
kolotoč, a ten se při hraní točil. Její místo bývalo za cukrovarem na cestě ke
Kbelům. Bydlela též na Královské třídě, v dnes již zbořeném domě u
Šimáčků.

            Vysočanští
kolovrátkáři nepatřili ke spodině společnosti. Byli to lidé, kteří se svým
zraněním nemohli pracovat, ale jen tak chodit po žebrotě, aby získali obživu
pro sebe a svou rodinu, by bylo pod jejich důstojnost. Proto se svým dárcům
odvděčili alespoň tím, že jim zahráli písničku. V době, kdy ještě nebyla
rádia, byla i tato hudba příjemným zážitkem každodenního života.

 

 

Holiči ve
Vysočanech

 

            Před
lety, v časech našeho dětství, bývalo v nevelkých Vysočanech víc
holičů, než bychom si mysleli. Ale 
holiči měli tenkrát i jiné poslání, než mají dnes. Často jsem vyjížděl
za prací ven, po celém světě. Když jsem se vrátil, vedla mne cesta doma nejprve
k holiči. Ne snad proto, že by to tak nutně vyžadovala úprava mé vizáže,
ale ze zcela jiného důvodu. Potřeboval jsem zjistit, co je ve Vysočanech
nového, co se tu změnilo v mé nepřítomnosti. Vždyť jsem tu mnoho týdnů a
měsíců nebyl a kde jinde, než u holiče, bych získal kvalifikované a zasvěcené
informace o každodenním životě zde. Holiči věděli o všem, co se v jejich
okolí odehrávalo. Od nejmladších učňů až po přežívající dělníky
v důchodovém věku. Učně si sami vychovávali. Ne jen výukou teorie a praxe
svého řemesla, ale hlavně vztahem k zákazníkům, jednání s lidmi.
Museli mít všeobecné, mohli bychom říci i encyklopedické znalosti, aby se mohli
bavit s každým zákazníkem o jeho oboru, o jeho zálibách. Ale při tom byli
učeni k tomu, že nesmí dát zákazníkům najevo, že snad o něčem ví víc než
on. Stále mu musí během stříhání nechat „náskok“. Ale současně musel odhadnout,
kdy se zákazník ptá a chce se nechat právě holičem poučit, nechat si něco
vysvětlit. A to musel holič udělat taktně, aby v diskusi vyniklo, že
zákazník ví opravdu hodně a jen nějaký detail chce doplnit.

            Zásada
mistrů, kterou vštěpovali učňům, byla: vědět o všem něco a o něčem všechno. Tak
se stalo, že každý ze zaměstnanců té které oficíny měl určitou specializaci
svých znalostí, která právě k němu lákala stále stejný okruh zákazníků.
Takovou základní nutností toho, co měl holič znát, byl sport. Denně před
započetím práce si rychle přelétli sportovní stránku v novinách, pokud
neznali výsledky zápasů již ze včerejška z rozhlasových zpráv (TV ještě
nebyla). Ale mělo to taky svá úskalí. nesměl se dotknout sympatií zákazníka
k některému klubu. Musel hodnotit neutrálně a jen během řeči sondovat
odezvu svého zákazníka. Jinak by mohl o něj přijít.

            Další
oblastí šíření vědomostí mezi zákazníky byla kultura. Vždyť snad každý holič
byl i nadšeným a vyhledávaným členem ochotnického divadla. Nejen jako herec
(kdo jiný měl tak důkladnou průpravu na mluvení než holič) ale i maskér a vlásenkář.
Jen vzpomeňme divadelních vlásenek vysočanského mistra holiče pana Kocíka. Dnes
jsou uloženy v Muzeu města Prahy.

            V čase
slabší frekvence postával holič před svou oficínou s nutným černým hřebenem
v kapsičce bílého pláště. A oslovoval kolemjdoucí. Nikdo neprošel okolo,
aby se s ním holič nedal do řeči, nepoptal se ho, co je u nich nového.
Tuto příležitost mnohý rád využil. Z holičských krámků se šířily nejen
potřebné informace, ale i pohoda a optimismus.

            Nevzpomínám,
že by holič někdy šířil záporné informace, vždy dodával sílu, povzbuzení a
radost. Mimo to byli holiči i šiřiteli anekdot. Skoro každou anekdotu jsme
zažili vlastně až tehdy, když nám ji řekl holič.

            A
to se nezmiňuji ještě o tajemném obřadu holení a stříhání.

            Byly
to naučené pohyby, neměnný rituál, který nás lákal právě k tomu svému
holiči.

            Po
letech jsem se vrátil. Chtěl jsem se dovědět co nejvíce o změnách ve Vysočanech.
Kam jít pro nejspolehlivější informace? No přece k holiči! To je ta
správná cesta pro získání nových informací. Ale běda! Místa, kde byli vyhlášení
vysočanští holiči - v sousedství Ruského dvora či hospody U lípy - jsou
jen zříceniny. Vlastně už ani ty ne, jen rozbrázděné staveniště. Marně jsem
hledal vyvěšený mosazný talíř nad vchodem. Ty se už „nenosí“. Škoda. A
s nimi zanikl i dřívější půvab a svéráz těchto míst.

            Našel
jsem jen jedno holičství, sice se vznosným a mnohoslibným názvem místo jména
mistra svého oboru, ale neprofesionálně přizdobený vchod informací o tom, že
pro pány je vyhrazena jen část pracovní doby. A uvnitř - žádný holič, žena -
kadeřnice. Budiž. Ale tu vzpomínanou úctu k tomuto krásnému řemeslu, které
by měli vykonávat jen vyvolení, jsem nenašel. Žádné uvítání při vstupu, žádný
pozdrav, na který bych mohl odpovědět. Tak jsem sám pozdravil, ale odpověď jsem
jaksi nepostřehl. V poprázdnělé místnosti jsem se bez vybídnutí posadil a
sledoval „holičku“, která měla v práci předchozího zákazníka. Rutinně, ale
úplně mlčky jej ostříhala, pak z jeho ramen odejmula přehoz a přehodila
přes opěradlo židle. Mezitím co jej inkasovala, pokynem hlavy mě vyzvala, abych
si na křeslo teď sedl já, když viděla, že se k tomu sám nemám. Čekal jsem,
že obrátí koženou podložku na křesle, jak holiči odjakživa dělávali, aby se
host neposadil na zateplalé místo předchozího zákazníka...

 

 

 

Trampoty
holičů v 50. letech minulého století

Čtyři
dokumenty z archívu Vlastivědného klubu Prahy 9

 

 

            V dokumentu č. 1 se píše:

 

Upozornění:

            Dne 15. I. 1950 odhlásil p. V. Š.,
Praha IX., Nad Krocínkou svou živnost holičskou a kadeřnickou. Je zaměstnán u
ČKD co pomocný dělník, ale živnost při tom provozuje dále, po večerech,
v sobotu a v neděli až do pozdních hodin večerních
, používaje při
tom zlevněného proudu. Takže je nejen ztráta na dani, ale také zneužívání
elekt. Proudu. Doufám, že toto upozornění postačí k nápravě.

            Pětiletce zdar!

Následuje ještě podpis a datum 24. V. 1950.

 

 

            Druhý dokument je o dva roky mladší:

 

Záznam

            1. října 1952 byla dána do provozu
holičská a kadeřnická provozovna družstva „Hygie“ v Praze 9, Fučíkova ul.
Provozovna při své velikosti může plně vyhověti potřebám místního obyvatelstva.
Jeví se proto holičská a kadeřnická provozovna J. F. v Praze 9, Nemocniční
ul. Jako přebytečná a z důvodů veřejného zájmu jest jí záhodno uzavříti.

            V Praze dne 20. října 1952.

 

 

            Třetí doklad je obsažnější:

 

Výměr:

            Pan J. F., holič, Praha 9,
nemocniční ul.

            1. 10. 1952 byl zřízen poblíž Vaší
holičské provozovny holičský a kadeřnický závod socialistického sektoru, který
plně postačí k obsloužení obyvatelstva této části města.

            Tím se stala Vaše holičská
provozovna přebytečnou a nelze tudíž trpěti z důvodů národohospodářských
(nevyužití provozovny a pracovní síly, zbytečné plýtvání elektrickým osvětlením,
vytápěním a pod.), ponechání Vaší holičské provozovny v Praze 9, Nemocniční
ul., nadále v provozu.

            Hospodářský referent ONV v Praze 9
zastavuje proto z uvedených důvodů, tedy v zájmu veřejném, další
provozování Vaší živnosti holičské v uvedeném stanovišti dnem 10.
listopadu 1952.

            Abyste se svou prací jako čsl. občan
rovnoměrně podílel na plnění úkolů pětiletého plánu, vyzývám Vás abyste se
v uvedené lhůtě dostavil na referát pracovních sil ONV v Praze 9, kde
budete převeden na jiné vhodné pracoviště.

            Toto ustanovení je v souladu
s ustanovením...atd.

            Z důvodu veřejného zájmu odnímá
se případně podanému odvolání odkladný účinek.

 

            A
k tomu ještě dodatečně připsáno:

            Na vědomí s požádáním o převedení J. F.
do pracovního poměru „Hygie“, lid. Družstva kadeřníků v Praze
s přidělením do závodu „Hygie“, v Praze 9, Fučíkova ul.

            Následuje
podpis, č.,- a datum 24. října 1952

 

            Poslední
doklad na toto téma je stručný:

 

            ...Odpověď k dotazu č... atd.

V. Š.,
holič v N. Vysočanech oznámil tu 30. 7. 1953, že se dnem 1. 7. 1953 vzdává
provozování živnosti holičské se stanovištěm v Praze 9. Novovysočanská ul.

V případě,
že se Š. anebo jeho manželka nadále provozováním této živnosti zabývají, dělají
to neoprávněně. Aby mohlo býti zavedeno trestní řízení, je zapotřebí udat kdy,
komu a zda za úplatu Š. resp. Jeho manželka holičské práce ve svém bytě
provedl.

V Praze
dne 9. ledna 1954

 

A ještě jedno sdělení:

 

Lázeňská a
rekreační služba hl. m. Prahy oznamuje pod značkou č. 470/Tř/M ze dne 16. II.
1950, že ve Vašem obvodě byla do komun. podniku Kadeřnictví - hl. m. Prahy,
začleněna tato provozovna:

Sandman
Jarosl. Praha IX., Paříkova 40.

A pak jen „Pětiletce
zdar
“, podpis, razítko a toť vše...

Žádné zdůvodnění, vysvětlení - nic! 

 

 

 

 

Obrázky z výstavy

 

            Výstava
zaniklých míst Prahy 9 v předsálí zasedací místnosti na radnici se stále
těší velkému zájmu návštěvníků. Obrázky si prohlížejí debatující skupinky i
jednotliví rozjímající návštěvníci, pamětníci, kteří ve zbořených domech dříve
žili i nově přistěhovalí sousedé. Jedni vzpomínají na místa, ve kterých nechali
svoje mládí, druzí se snaží vybavit si představu dávných Vysočan, které už nezažili.
Při prohlídce tryskají myšlenky návštěvníků nahlas a vyvolávají představu
dřívějšího života v místech, jejichž ztrácející se představu jim pomáhají
vybavovat prohlížené obrázky. Jejich vzpomínky se odvíjejí jako filmová pohádka
o jejich dětství. například pan Vlček tu spatřil domek, v němž prožil své
dětství a rozpovídal se o tom, jak se u nich (ale i jinde) svítilo lampou na
petrolej, jak chodil pást husy s ostatními chlapci na Rokytku. Popisuje
svou každodenní cestu do školy. Vzpomíná, že vchod do jídelny ve stále
nedostavěné radnici byl zezadu. A hned naproti, že byla pumpa, kam se chodili
vždy po obědě napít. A že v této části radnice byla i knihovna. A pak
popisuje jednotlivé krámky, které byly v řadě vedle radnice. Obchodníci,
kteří v nich prodávali byly známé a populární osobnosti starých Vysočan. A
jak byli u všech lidí ve vážnosti! Však tady nemohl být obchodníkem jen tak
někdo! Dále popisoval statky v bývalé Palackého ulici - později
Karlštejnské, pak Klímově a nyní Freyově - ale hlavně místa svých klukovských
her a výprav za dobrodružstvím. Ale vzdálenější okolí, jako Harfa či Podviní,
Čína či Krocínka - to ho už tolik nezajímalo. Klukovské party měly své rajony,
které využívaly pro své hry a dobrodružství, ale cizí vetřelce tu neviděli rádi
a sami se také jinam nevydávali na výpravy.

            Jindy
zas návštěvníci vzpomínají na každodenní chod dřívějších domácností. Starost o
vaření - přes sbírání dříví, řezání na špalky a pak sekání na polínka a štípání
třísek na podpal, vynášení popela na dvorek či zahradu, kde se mísil a
prohazoval hlínou a hnojem od králíků, slepic a koz na kompost. Vymetání popela
z kamen a sazí z komína. Zametení světnice, drhnutí síňky, chodby a
schodů pískem. Neustále hlídat oheň v kamnech, aby - probůh! - nevyhasl a
stále podle potřeby přikládat. A sledovat zásobu uhlí v truhlíku u kamen.
A vody v konvi u dveří. Dojít na trávu kozám a  králíkům, jít nasekat kopřivy housatům.
Podívat se, jestli už přijel pekař nebo jít k Antošovům pro chleba. Pak
jít přebrat brambory do sklepa, aby se od jedné nahnilé nezkazily ostatní - a
za chvíli byl čas, kdy se měl vrátit otec či manžel z práce a nachystat mu
teplou vodu, aby se mohl po práci pořádně umýt a pak mu připravit jídlo. A
k tomu ještě praní, žehlení, spravování a přešívání prádla a šatstva. Ne
jako dnes, kdy je všechno samá umělotina, která je k neroztrhání. Tenkrát
hlavně na dětech všechno jen hořelo, skoro denně se objevila v punčochách,
rukávech či nohavicích díra a bylo stále co zašívat a záplatovat. A taky se
hodně přešívalo a obracelo. Když byla látka na saku či kabátu už odřená a
blýskala se či barva byla „vyšisovaná“, tak se to rozpáralo a obrátilo a hned
byl nový kabát. Znova se to ušilo a mohla se dál honit paráda. Po otcích se tak
přešívaly obleky synům, po starších bratrech mladším. Skoro každý kluk něco „dotrhával“
po otci či starším bráchovi. S botami to bylo horší. Ty byly drahé a ani
opravy nebyly tak jednoduchou a levnou záležitostí. Boty se nechávaly znovu
podrážet nebo na jednotlivá prošlapaná místa se dávaly „příštipky“, na paty
podkůvky, na špičky plechové špičky a celá plocha podrážek se pokryla cvočky,
aby se podrážky hned tak neprošoupaly. Ale stejně - bot se moc neužilo. Od jara
do zámrzu se chodilo bosky, i do školy. Jen v neděli, když se šlo na Prosek
do kostela chodili i kluci obutí.

            Místní
autoritou a váženou skupinou občanů byli dobrovolní hasiči, Byly tu sice i
tovární hasičské sbory, které měly lepší vybavení, ale být dobrovolným hasičem
byla věc cti. Být hasičem, to bylo něco jako vyznamenání a kdo z omladiny
byl přijat, mohl se cítit již skutečným mužem. Tomu se mohli rovnat jen
Sokolové. Hasiči měli do svých bytů zavedeny zvonky a tak bylo možné je
v krátké době svolat, když to bylo nutné.

            Vlastenectví
bylo už tenkrát ve vážnosti. Proto byly spolky, které se staraly o kulturu a
vzdělání mezi lidem - divadelní, pěvecké a hudební ochotnické spolky, čtenářské
besedy. Např. „Lubor“, který sdružoval divadelní ochotníky a pořádal
společenské zábavy si dal do svého názvu „Národní beseda Lubor“. Podobně se
chovaly i ostatní spolky. Nebylo rádio, televize, do divadla bylo daleko, tak
si všude dělali kulturu sami.

            Lidé
měli od rána do večera co dělat, a když měli po večerech nebo v neděli
trochu volna, tak se sešli, aby  se spolu
trochu pobavili a sdělili si, co je u koho nového. To se vynesly ven židle a
stoličky před dveře a besedovalo se. Nikam se nejezdilo, nebyl na to čas, lidi
byli pořád spolu, pohromadě. Kdo jezdil za prací do Prahy nebo „přes pole“,
býval žádán, aby vyprávěl, co je tam nového. A když se vrátil někdo, kdo měl
takovou práci, že s ní jezdil po světě - montéři či cirkusáci - ti byli
teprve žádáni o vyprávění, jaký že je to život ve světě.

 

 

 

 

 

 

 

Zdeněk
Mahler vzpomíná na Vysočany svého dětství

 

            Byl
to ohromný kontrast. Z překrásné přírody jsme se ještě před válkou
přestěhovali do pražských Vysočan. Tatínek byl dělník a dostal právě ve
zdejších závodech práci. Teď obzor vytyčovala celá soustava komínů a vegetaci představovaly
nanejvýš bezinkové keře. Rostla tu však i silná rostlina, která mě vždycky
fascinovala. Říká se jí lopuch. Její velikánské dužnaté listy mě stále víc
ohromovaly. Když jsme unaveni fotbalem lehávali u ohrady, při pohledu zezdola
proti slunci nádherně opalizovaly. Na listech lopuchů se totiž usadila
slabounká vrstva popílku, který padal z komínů továren. Exotika na
průmyslové periferii, ve všednosti krása.

            Okolnost,
že jsem vyrůstal v Praze - Vysočanech, snad způsobila, že jsem se dlouhou
dobu chtěl stát lesníkem. Teprve když bylo jasné, že to nepůjde, orientoval
jsem se na dráhu, která mi už zůstala. Na gymnasium jsem nemohl
z prozaických důvodů - neměli jsme na to. Rodiče předpokládali, že po
třech letech měšťanky nastoupím do učení řemesla a pomohu vydělávat.

            Měšťanka
ve Vysočanech, to byla novostavba, dvě moderní budovy vedle sebe. Jedna škola
chlapecká, druhá dívčí. Ale na umouněné periferii nebyly výjimečné svým
vzhledem. Do nových škol nastoupili kantoři, kteří museli po rozpadu našeho státu
opustit působiště na Slovensku. V drtivé většině to byli báječní učitelé.
Celou koncepci vytvořili tak, aby žáci měli velikou samosprávu, tvořivé kroužky
- vedli nás k samostatnosti. Navíc ve škole dělal experimenty i
univerzitní profesor Příhoda, v té době veliký znalec amerického školství,
pedagogiky a psychologie.

            Vzpomínám
si, že při jednom psychotestu se nade mnou zastavil s ředitelem školy,
který prohodil: „Tenhle rošťák bude jednou dělat do literatury.“ Jak vidíte,
snažil jsem se jeho předpověď naplnit... Moji kantoři mě pak nasměrovali na
učitelský ústav. Za války to byla jedna z alternativ vzdělání, vysoké
školy němci zavřeli. Zájem byl obrovský. Přes dvě stovky uchazečů na pouhých 18
míst. Jak už jsem řekl, táta byl dělník a jako všichni dělníci měl skrytou
ctižádost, aby jeho syn vystudoval. Současně s tím však ležení
v knížkách považoval tak trochu za flákání. O mé výsledky ve škole se
zajímal sporadicky. Když jsem přinesl vysvědčení a položil ho na váhy do
kredence, jen krátce nahlédl. Když bylo obzváště dobré,dal na misku vah
pětikorunu a víc se o tom nebavil...

 

 

 

 

Jaké budou
Vysočany

Takhle
viděl budoucnost Vysočan 21. 1. 1967 časopis Svět v obrazech.

 

            Vysočany
- průmyslové velkoměsto samo pro sebe, prožívá vzrušenou dobu rozmachu. Dnešní
koncern ČKD Praha ve vysočanské oblasti se valí v celé své impozantní
mohutnosti cestou modernizace a výstavby závodů.

            V Hloubětíně,
mezi třídami Poděbradskou a Fučíkovou (dnes Kolbenovou), vyroste do roku 1970
experimentální základna pro výrobu lokomotiv a naftových motorů. Do roku 1968
se bude dostavovat Kompresorový závod a hned nato dostane generálku
Lokomotivka. Rekonstrukce a modernizace závodu Trakce již končí.

            Na
místě kolonie „Čína“ přibude nový závod na výrobu tramvají, kam se postupně
přestěhuje výroba ze smíchovské Tatry. Po roce 1970 se zahájí na náměstí
Lidových milicí (dnes náměstí Organizace Spojených Národů) stavba
třicetipodlažního mrakodrapu pro technické a správní centrum koncernu.
Výhledové plány sahají téměř k letopočtu 2000.

 

            Velkorysé
„škatule, škatule hejbejte se...“ ve Vysočanech souvisí s rozšířením
místní komunikační sítě, předně s vybudováním vlečkového systému, aby
vysočanské závody ČKD i některé sousední podniky, jako Spalovna a Praga, měly
natažené železniční koleje „až do domu“. Tak získají vlastní, přímé železniční
spojení s hlavními tratěmi. Výstavba vlečkového systému pokračuje již od
ledna 1962. Kdy skončí? Zbývá ještě postavit do konce letošního září 620 metrů kolejového
svršku do nového mostu na Fučíkově ulici k závodu Elektrotechnika.

 

            Přístav
ČKD Praha.

            Nevěříte?
- Jednou bude na této dravé říčce přístav, odkud budou vyplouvat lodě Vltavou a
Labem k Severnímu moři.

            Utopie?
- Nikoliv, na přeměnu Rokytky ve splavný kanál existují solidní plány, jejichž
realizace je nabíledni. Přístav má být vybudován na severu od Spalovny a bude
sloužit průmyslovým podnikům k přepravě zboží.

 

            Východní
nádraží ČKD

            Vypadá
jako každé seřaďovací a odbavovací nádraží. Má odevzdávková a třídící
kolejiště, rozdělená svážným pahrbkem, je slyšet volání posunovačů, slouží se
tu ve dne v noci, nechybí ani nádražní budova, připomínající v patře
zasklenou kukaň.

            Nahoře
je dispečink a řídící pult výpravčího, v přízemí je sál s řadou
reléových bloků automatického zařízení.

            Tohle
zánovní, všestranně moderně vybavené Východní nádraží ČKD, je svým rozsahem
proponované i na vzdálenější doby rozmachu podniku, kdy si koleje od plných
vagonů neoddychnou.

            Bude
jich stále přibývat...!