Jste zde

Velikonoce ve vzpomínkách našich předků

Velikonoce ve
vzpomínkách našich předků

 

Velikonoce nejsou již to, co
bývaly dříve. Ty, které prožíváme my, se hodně liší od těch, které prožívali
naši předci. Dříve to bývaly svátky otvírání země, probouzení přírody a nástupu
jara. Ale neztrácel se ani jejich prvotní náboženský význam. Lidé byli tenkrát
víc spjati s přírodou, zemědělstvím se zabývala velká část lidí a proto
mělo toto roční období pro ně velkou důležitost. Ještě donedávna přežívající
pověry a obyčeje měly hlavně zabezpečit úrodu na polích a výnosy hospodaření
vůbec. Proto se velikonoce, které prožíváme, my hodně liší od těch, které
prožívali naši předci. V dnešní moderní a příliš přetechnizované době již
zanikají lidové tradice, které doznívaly ještě v dobách našeho dětství.
Celý velikonoční týden, od škaredé středy přes Zelený čtvrtek, Velký pátek a
Bílou sobotu, Boží hod velikonoční až po pondělí velikonoční býval naplněn
lidovými zvyky, které se poctivě dodržovaly.

Ale za nás,
pokud jsme byli ještě dětmi, začínal tento týden již předchozí nedělí. Dříve
bývaly celý týden školní prázdniny, ale za nás už ne, vzpomínají staří
Prosečáci. V tomto týdnu měl každý den jiný význam. Pondělí a úterý se
týkal jen ministrantů – tenkrát jich bylo mezi našimi chlapci dost. Nejvíce na
Proseku, to dělala přítomnost kostela. Ale chodili tam ministrovat i chlapci
z Vysočan. Kupodivu, v této oblasti nebyla mezi Vysočaňáky a
Prosečáky žádná nevraživost. Jen se dodržovala úmluva, že „asistence“ ministrantů
při svatbách, křtinách a pohřbech bývala přednostně zajišťována proseckými
ministranty. To byla příležitost, kdy jim mohlo něco „kápnout“.

            Všichni
chlapci se věnovali výrobě řehtaček a různých rámusidel, aby je měli
připravené, až zvony „odletí do Říma“.

            Na
Škaredou středu se nikdo nesměl mračit, sakrovat, nadávat a jinak škaredit,
protože by se mu vryla do tváře nesmazatelná grimasa věčného škarohlída. Na
Proseku obcházel kominík a jen tak symbolicky vymetal komíny a všude dostával
od lidí pozornost. Na Proseku jsme měli komíny v pořádku. Byly tu jen
nízké domy a na jejich vymetání jsme stačili sami.

            Zelený
čtvrtek byl na lidové obyčeje nejbohatší. Od II. vatikánského koncilu začínají
vlastní velikonoce večerní mší na Zelený čtvrtek a končí nešporami na neděli
Zmrtvýchvstání. Prosecké zvony toho dne znějí naposledy, zmlknou a až do Bílé
soboty je nahrazují dřevěné klapačky a řehtačky. Ve velkém chumlu  obcházejí děti mezi domy a řehtají, klapou a
rámusí místo zvonů. Někde bývalo zvykem, že jeden z chlapců, jakmile kněz
začal mši, vyběhl z kostela a ostatní děti s klapačkami za ním. Tomu
se říkalo honění Jidáše.

            Ten
den chodili lidé ráno bosi rosou, aby neměli neduhy. Hospodyně ještě před
východem slunce musely zamést dům a smetí vynést za humna, aby se v domě
nedržely blechy. Kdo snědl před východem slunce chleba namazaný medem, byl po
celý rok chráněn před uštknutím hadů a žihadly vos a sršňů. Do studní se házel
chleba s medem, aby v ní zůstala celý rok voda.

            V poledne
ustala všude námezdní práce až do úterního jitra. Učedníci, tovaryši i dělníci
měli teď volno. V podvečer se všichni vypravili do kostela. Po západu
slunce hospodář vykropil svěcenou vodou dům i okolí, aby ho uchránil před
čarodějnou mocí.

            Na
Velký pátek se hrávaly pašijové hry. Lidé vstávali před východem slunce a šli
se umýt k potoku, aby byli uchráněni před nemocemi. Z domácnosti se
nesmělo nic půjčovat, protože s půjčenými předměty se mohlo čarovat. Nesměly
se konat práce na poli ani v sadě, nesmělo se prát prádlo.

            V kostele
na Proseku byl Boží hrob, kam po celý den putovali lidé z Proseka a
z Vysočan.

Pro prosecké
kluky, teď čekalo dobrodružství, které se nemohlo odbýt jindy, než tento den. O
co šlo? No přece o nalezení pokladu. Od nepaměti se traduje, že na Velký pátek
se otvírají hory a skály a ty vydávají své poklady. A prosecké skály, provrtané
chodbami, chodbičkami, puklinami a skulinami byly přímo předurčené
k přechovávání pokladů. Tak jsme byli přesvědčeni, že se dnes pro nás
doširoka  otevřou a jen zasvěceným vydají
své poklady. Ale kdo z nás bude ten zasvěcený, ten vyvolený? Věřili jsme,
že každý z nás. Že to budeme právě my. Procházeli jsme všechna místa,
která jsme za dětských her tak důvěrně znali, zkoušeli, kde se pod tlakem
našich rukou pohne skála a otevře se. Čekali jsme, ale marně. Skála nikde
nepovolila. To nás neodradilo, abychom příští rok to nezkoušeli znovu. Vždyť
jednou se přece povést musí. Ale jinak jsme tento den prožívali v náležité
pokoře.

Na Bílou
sobotu se světily ohně. Již ráno připravil kostelník před vchodem do kostela
hranici. Během dne tam přicházeli lidé a přinášeli svá polínka, aby taky na
hranici přispěli. Od ohně se zapálila velikonoční svíce tzv. paškál a věčné
světlo v lampičce s červeným sklem před oltářem. Po dohoření ohně si
lidé odnášeli domů zbylé oharky. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které
se nosily na pole, aby byla velká úroda. Popel se sypal na louky. Uhlíky se
dávaly za trám domu, aby byl chráněn před požárem.

Nejvíce si
tento den připomínáme slavnost Vzkříšení se slavnostním odpoledním průvodem. To
se již shromáždili všichni svátečně vyšňoření, děti i dospělí, z Proseka,
Vysočan i okolí. To byla příležitost zejména pro maminky děvčat. Chtěly je mít
vyparáděné v bílém, aby se mohly před sousedkami předvést. Procesím se
chodilo alejíčkama dolů a pak podél Pracných až ke kapličkám k soše
Piety. Když byla tato socha v roce 1905 přenesena k hospodě u Brabců,
tak se obcházel kostel z druhé strany, cesta se prodloužila až Pejšovům a
odtud se pak šlo na kraj alejíček k soše Piety. V čele šel pan farář
s monstrancí, kaplan, kostelník a ministranti. Dříve chodily i spolky se
svými prapory, ale poslední léta se od tohoto zvyku upouštělo.

Hlavním
velikonočním svátkem byla neděle, Boží hod velikonoční. V kostele
přeplněném svátečně ustrojenými lidmi z Proseka, Vysočan i okolí se konala
slavná mše s asistencí a všemi ministranty. Jindy jen varhanní doprovod
byl rozšířen o hudebníky – trumpety, pozouny, tubu a tympány, že se sotva
směstnali na kruchtu. A k tomu i několik zpěváků. A zazněla Missa
solemnis.

O velikonoční
neděli se vyřádili nejvíce páni kluci. Chodilo se koledovat a mrskat pomlázkou.
Na koledování měly klukovské party své rajony, několik domů, kam každoročně
chodily. Hlavním mluvčím koledníků bývala starší dívka nebo chlapec, o kterých
bylo v sousedství dobré mínění. Další děti bývaly i docela malé. Když
přišli co koledníci ke dveřím, tak po otevření způsobně pozdravili a nejstarší
blahopřál paní a pánovi domu a popřál hodně štěstí. A pak spustili naučené
koledování, Dostávali za to výslužku či koledu. Před odchodem zazpívali na
poděkování za nadílku hezkou písničku. Ale to už se otevíraly dveře sousedních
bytů a koledníci byli zváni, aniž by před tím sami klepali na dveře. Zpovzdálí
je sledoval doprovod jejich party. Ti chránili jejich rajon, aby tam nepřišli
před nimi jiní koledníci. Když tito odešli, tak tam mohli přijít. Proto se chodívalo
koledovat časně ráno. Hospodyně jim chodívaly otevírat ještě s hlavou
plnou papírků, na které si přes noc natáčely vlasy, když se ještě nepoužívaly
natáčky jako dnes. A přišel-li otevřít sám pán domu, míval někdy ještě pod
nosem pásek na držení vousů a na hlavě síťku na vlasy. Ale to jen v těch
„lepších“ rodinách, jinak muži si na šlechtění moc nepotrpěli. Po koledování se
svorně rozdělili o vajíčka, pečivo či jiné dobroty a drobné peníze. Nepamatuji se,
že by to dopadlo někdy tak, jak psal Jan Neruda ve fejetonu o tříkrálových
kolednících. Party dětí, které se spolu sžily, žily v kamarádském duchu a
vzájemně se ochraňovaly. Ale byla tady dost velká řevnivost mezi různými
partami. Zejména kluci měli věčnou válku mezi Prosekem a Vysočany, ale třeba i
mezi jednotlivými částmi Vysočan.

Vžitou a stále
udržovanou velikonoční tradicí je barvení vajíček – kraslic. To bývala
záležitost nejen zkušených babiček, ale i děvčat, která už plánovala, kterými
kraslicemi poděli koledníky a kterými svého chlapce.

Kluci, zejména
ti odrostlejší, kteří už koukali po děvčatech, měli na velikonoce jinou zábavu.
Již několik dnů dopředu měli nařezané proutky. Ty nejlepší rostly až u
hloubětínského rybníka. Ty zdejší jim prý nevyhovovaly, ale bylo zajímavé, že
sem na ně chodili kluci z Hloubětína. Když jsme se na to ptali rodičů, tak
nám řekli, že je to stará praktika; že pomlázka má být z „přespolního“ proutí,
aby probudila děvčata k čilejšímu životu. Nařezané proutky nechali několik
dnů máčet, aby byly měkké a pak z nich upletli pomlázku. Na té si dávali
hodně záležet. Nesměla být moc dlouhá, jen tak akorát, u rukojeti silnější a ve
špičce hodně tenká. Na vytvarování rukojeti si dávali obzvláště záležet. Vymýšleli
stále nové a nové vzory jejich tvarů. Na hrot se pak uvázala pestrá stužka.
Měla to být ta, kterou chlapec někdy dostal od svého děvčete; buď jen tak, nebo
s ní byl zavázán dáreček, který mu o vánocích darovala.

A pak nastal
obřad honění děvčat a jejich vyšlehávání. Každý si samozřejmě hleděl hlavně té
své, protože musel být prvý, kdo ji vyšlehá. Kdo by přišel jako  další v pořadí, tak takové šlehání by mu
nebylo moc platné, to by už nemělo žádnou moc. Ale ten prvý, ten se měl.
Zpravidla byl pozván dovnitř a počastován koláčem a skleničkou a tak vlastně
mohl poprvé být v přítomnosti dívčiných rodičů s ní pohromadě. A ne
jen tak pokoutně v ukradených chvilkách s ní rozprávět někde u vrátek
nebo pod oknem.

Boží hod
velikonoční, to bylo i svěcení tradičních pokrmů, kterými se pak častovali i
návštěvníci, ale museli jíst podle starodávného obyčeje ve stoje. Kdo jedl
posvěceného beránka, nemohl prý, jak se věřilo, na cestách zabloudit.

V pondělí
velikonoční měla děvčata oplácet chlapcům. Buď taky pomlázkou, nebo poléváním
vodou. Ale tento zvyk se na Proseku ani ve Vysočanech nijak nezakořenil. Jen
jedny velikonoce, někdy po první světové válce to zkoušeli mladí dělníci ze
Slovenska, kteří byli zaměstnáni v dominikánském dvoře v dnešní
Freyově ulici ve Vysočanech. Ale nepochodili. Zmáčená děvčata takový pokus o
seznámení považovala za nemístný. Příští rok se to už neopakovalo.

V neděli
i v pondělí bývaly jak na Proseku, tak ve Vysočanech zábavy. A to bylo
hlavní, nač se zejména mladí (a matky děvčat na vdávání) nejvíce těšili. To, že
v rodinách bývaly opravdové hody, že se vařilo a peklo skoro jako o posvícení,
to nebylo pro mladou generaci tak vábivé, jako to, že nastal čas různých zábav
a tancovaček.

Byly to dvě
skupiny našich spoluobčanů, kteří v těchto dnech ožily: hudebníci (spolu
se zpěváky) a divadelní ochotníci. Ne snad, že by do té doby nic nedělali, to
ne, ale zásady všeobecného čtyřicetidenního půstu museli dodržovat. Muzikanti
si zatím přepisovali noty a dávali do pořádku své nástroje, a kapelníci
sjednávali další produkce. Herci si opisovali úlohy svých příštích rolí a společně
s dalšími příslušníky rodiny a příznivci připravovali kostýmy a rekvizity,
aby se mohlo po postu co nejdřív vystupovat na prkna.