Jste zde

Odboj na Proseku

 

            Po
mnichovské zradě, po zabrání velké části našeho území hitlerovským Německem
připravovali se vlastenecky smýšlející občané na   odboj. Někteří měli již zkušenosti z 1.
světové války. Spolky, organizace i politické strany byly zakázány a rozpuštěny,
a to již napovídalo, jaký režim bude zaveden.

            Na
Proseku se sdružili členové rozpuštěné KSČ do odbojové skupiny proti německému
fašismu. V jejím čele byl František Ballík z vysočanského závodu
Tauber - Fischl. Bydlel se svou rodinou v malém domku na Proseku Nad
Jetelkou 24/4. Ve skupině byli Josef Pelikán, Josef Borák, Bohumil Hampl,
Bohumil Novák, Václav Macháček a František Maršálek. A samozřejmě jeho manželka
Marie Ballíková a synové Václav a Karel. Skupina rozmnožovala ilegální tisk a
distribuovala jej, vybírala příspěvky od občanů na podporu rodin uvězněných a
zprostředkovávaly zprávy a informace o zatčených. Záhy se skupinou navázali
spolupráci Ladislav Hájek z Hloubětína, Rudolf Panocha, Eduard Maixner a
Vilém Strych.

            Skupina
se scházela u Ballíků v bytě, a aby nevzbudili pozornost
v sousedství, že se tu schází lidé, hrálo se v přední místnosti
loutkové divadlo, na které chodily prosecké děti, a v zadní místnosti se
scházeli odbojáři.

            Spojení
mezi občany obstarávali Vilém Strych a Josef Vodička. To byla nejrizikovější
práce, protože se stýkali i s neznámými lidmi. A byli taky prvními obětmi.
Josef Vodička byl zatčen 18. března 1941. I když skupina zavedla ihned přísnou
konspiraci, přesto za půl roku byl zatčen Vilém Strych a 10. října 1941 další
spojka Rudolf Hlávka. Hned nato na pracovišti Bohumil Hampl a 13. října 1941 i
František Ballík. V dalších dnech, 15. října 1941 byli zatčeni Josef
Borák, Václav Macháček a František Maršálek.

            Celá
skupina byla odsouzena Lidovým soudem v Berlíně a dne 13. ledna 1943 byli
všichni popraveni, podle denního tisku „jako komunisté organizačně a propagačně
velezrádně činní proti Říši a proti řádu vytvořeném v Čechách a na Moravě,
a napomáhání nepřátelským mocnostem“.

            V době
vazby na Pankráci sešel se František Ballík v cele č. 166 s vedoucím
ilegální skupiny „RUDA“ Rudolfem Císařem a navázali spolupráci. Pomocí motáků
propašovaných na tkanicích spodků předávali cenné informace zbytku obou skupin.
Zprostředkování zařídila manželka Marie Ballíková a ze skupiny RUDA  RNDr. Majka Kremlová. Skupina pak v tomto
spojení pracovala dál. Sbírali informace zpravodajského charakteru, o
protiletadlových postaveních v okolí kbelského letiště a o rozmístění německých
vojsk ve Kbelích a Letňanech, o výrobě v továrnách a smýšlení dělníků.
Zprávy se vysílaly morseovkou krátkovlnnou vysílačkou, kterou zhotovili na jaře
1942 ve strašnické Mikrofoně. Na Prosek ji přepravili Majka Kremlová do Karlína
a odtud Marie Ballíková na Prosek.

            Tato
činnost skončila 30. listopadu 1943 zatčením Majky Kremlové. Ta byla odsouzena
k trestu smrti, ale dočkala se osvobození.

            František
Ballík byl dekretem presidenta republiky ze dne 11. listopadu 1949 vyznamenán
in memoriam „Československým vojenským řádem I. stupně Zlatou hvězdou „Za
svobodu“.

            Hrdinským
spoluobčanům byl postaven památník na Proseckém náměstí, na prosecké pěší zóně.

 

 

Květen 1945 na Proseku

 

             Již v dubnu roku 1945 zavládla mezi lidem
radostnější nálada. Z říše se vraceli utečenci, kteří tam byli nasazeni na
práci, přijíždějí i navrátilci ze zákopových prací. Ti všichni přinášejí zprávy
o hroutící se nacistické nadvládě. Pak padl Berlín a s ním skončil
sebevraždou i Adolf Hitler. Běsnící Němci se vzchopili k poslednímu
násilí, aby se probojovali do amerického zajetí. Část území „protektorátu“ již
byla osvobozena. Na svobodu jsme čekali i my.

            Bylo
poledne 5. května 1945. Na ulicích se shlukovali lidé. Od těch, kteří byli
v Praze, se dovídali, že se přemalovávají německé nápisy a že jsou vidět
přesuny nervózních Němců. V závěru rozhlasových zpráv zazněla výzva o
pomoc. Část obyvatel Proseka, ozbrojena vlastními zbraněmi, odešla do centra
Prahy a do Libně, část na vysočanské nádraží a zbytek čekal na zbraně, které
měly být dodány z hřiště Meteor VIII. a z Flóry. Jedna zbraň byla získána
zadržením motocyklisty SS.

            Večer
kolem 23. hodiny se asi 40 mužů odebralo do továrny Letov a v Letňanech,
kde získali čtyři kulomety, z nichž jeden byl poškozený, pět pušek,
střelivo a zásobníky pro kulomety. Část jich odešla do Avie a tam získala granáty.
Po návratu byly na Proseku rozestavěny stráže, zřízena tři kulometná hnízda a
učiněny přípravy na obranu Proseka a kolonie.

            Druhý
den, 6. května, se začalo kolem druhé hodiny ranní se stavbou barikády. První,
nejsilnější, byla postavena u Kneiflovy cihelny. Tady byla taky nejsilnější
obrana - čtyři kulomety a pancéřová pěst. Hlídali ji také všichni bojovníci.
Ostatní zátarasy vyrostly na Prosecké silnici u Pracných, u bývalé kovárny, na
Krocínce u schodů ke hřbitovu a u transformační stanice na silnici ke
Střížkovu.

            Třetí
revoluční den, 7. květen v 9 hodin, podnikli Němci útok. Při ostřelování
barikády u Kneiflovy cihelny padl Bedřich Hanzlík. V nedalekém domě čp. 150 byli
u okna zabiti manželé Alois a Marie Šustalovi. Dále byli zraněni Karel Drtina a
Václav Švankmajer. Přitom střilel nepřítel z děl z příliš velké dálky
a nešlo ho zbraněmi, které na Proseku byly, zasáhnout.

            Po
hlášení, že nepřítel dosáhl Palmovky, znovu obsadil protileteckou baterii na
Střížkově a na silnici se připravuje 60 tanků, museli obránci barikády
ustoupit. Při ústupu přes kopec na Střížkově u hřiště SK Střížkov padl Vavřinec
Pásek. František Rod byl těžce zraněn a v nemocnici na Bulovce svému
zranění podlehl. Zraněni byli také velitel barikáry Karel Vodička, jeho
zástupce Václav Smrž, František Gacek, Václav Frk, Gustav Rott a Josef Matouš.
Zbytek bojovníků se znovu zorganizoval a zaujal postavení proti letadlové
baterii na Střížkově a v přilehlé Svobodově zahradě.

            Očekával
se protiútok německých tanků, a tak všichni vyčkávali. Večer se znovu vrátili
na Prosek. Stanoviště měli ve škole, na poště a v sokolovně. V noci
ze 7. na 8. května  byl vyzbrojen strážní
oddíl, který hlídal obec. V 7 hodin stál na Prosecké ulici opuštěný
německý tank. přístup k němu Němci ostřelovali. Kolem 11 hodiny projíždělo
tři kilometry severozápadně od proseckých cihelen od Letňan asi 20 německých tanků.
Prosekem projely dva, na jednom stáli čeští lidé jako rukojmí Němců.

            Během
okupace Československa v koncentračních táborech zahynuli, při náletech
byli zabiti a na konci války padli 64 občanů z Proseka a jeho střížkovské
části. Dodnes jejich oběť připomíná památník, který je v dolní části
prosecké pěší zóny.

 

 

Heydrichiáda a její
hrdinové

 

            Průběh
heydrichiády nebude snad nikdy přesně a do posledních podrobností zdokumentován,
i když účastníci jsou dosud mezi námi. Tato doba byla tak těžká, tak krutá a
nebezpečná, že nebylo možno schovávat jakékoliv doklady, které by při objevení
při domovních prohlídkách mohly zahájit řetězové zatýkání a následné popravy
celých rodin i s příbuzenstvem. A tak nezbývá, než pátrat mezi pamětníky.
Lidská paměť je však ošemetná, a tak i v jejich vzpomínkách se jednotlivé
události liší. Přesto se chci pokusit o zmapování účasti občanů Prahy 9
v tomto velkém heroickém zápase, neboť události heydrichiády procházely
velice úzce i naším obvodem.

            Na
sokolském cvičišti ve Vysočanech je památník obětem z let nacistické
okupace. Návštěvníci sportovních akcí, zejména pamětníci slavné éry Sokola, si
mezi jmény na památníku přečtou i jméno Jaroslava Piskáčka, náčelníka
vysočanských sokolů a jednoho z iniciátorů odvetných akcí proti
Heydrichovi.

            Této
události je už 68 let, přesto chci znovu otevřít stránky dávno mrtvých kapitol
našich dějin, protože pro nás, pamětníky, je to stále živá tragédie. Kde
nevystačí vlastní vzpomínky, pomohou vzpomínky dalších účastníků, které se
podařilo zachytit.

 

            Chybělo
několik minut do půlnoci, když na Silvestra roku 1941 se rozštěkala pražská
protiletadlová děla.Palba brzo umlkla, když se letadlo vzdálilo nad Poděbrady.
Najednou se pod letadlem objevily tři padáky. Dva mstitelé národa se vrátili do
vlasti. Byli to Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Třetí padák nesl jejich výzbroj.

            Dopadli
ve 2:30 hod. do vozové cesty u Nehvizd. Nevěděli, kde jsou. Noc byla jasná.
Čerstvý poprašek sněhu kryl zemi. Rychle zakopali padáky, Gabčík si při dopadu
vymkl palec levé nohy, a proto nemohl kamarádovi mnoho pomáhat. Vyhledali
vhodnou skrýš pro munici, třaskaviny a pro zásoby potravin. Po krátkém hledání
Kubiš našel uzamčenou boudu v blízkém zahradnictví Antonína Sedláčka.
Urazil zámek dveří a uložil tam zásoby. V boudě vyčkali do rána. První
chvíle jim usnadnil hajný  Alois Šmejkal.
Přinese octan hlinitý a nějaké jídlo. K další pomoci se hlásí František
Kroutil a mlynář Břetislav Bauman z Horoušan.

            V lednu
1942 nastaly tuhé mrazy, někdy až 20 stupňů pod nulou. Teprve tehdy přišli dva
mladíci k majiteli boudy Antonínu Sedláčkovi a řekli mu: „Víte, kdo jsme a
my se spoléháme na to, že jste dobrý Čech. Máme v boudě to a to a po
částech si vše odvezeme.“

            Aby
časté návštěvy se nestaly nápadnými, přenesl pan Sedláček vše k sobě do
bytu a ukryl bedničky tak dobře, jak mu bylo možno. Gabčík s Kubišem
skutečně v krátké době vše odvezli. Na místě zbyly jen silné gumové obaly
z bedniček s třaskavinami, prázdné plechovky a rozházené suchary. To
vše Sedláček za pomoci četnického strážmistra Václava Krejcárka v únoru
zakopal do kompostu. Po provedeném atentátu nedošlo v Nehvizdech
k žádnému zatčení, ale v blízkých Horoušanech byl zatčen tamní občan
Bauman, jeho manželka i tchán a v Šestajovicích zahradník Starý. Všichni
byli popraveni. Až někdy koncem července přijelo gestapo vyšetřovat i do
Nehvizd. Šli ihned k prvnímu, ač nedobrovolnému hostiteli našich hochů,
zahradníku Sedláčkovi. Tam vše prohlédli, zpřevraceli, vysypali slamníky a
nakonec začali rozkopávat kompost, kde byly plechovky s obaly ukryty. Snad
nechybělo více než 10 cm
a přišli by na zakopané předměty. Tehdy to viselo na vlásku, že se nestaly
Nehvizdy druhými Lidicemi.

            MUDr.
Stanislav Hrubý vypráví:

            Někdy
v lednu 1942 přivedl

 

 8. ledna
1942 odjedou vlakem do Prahy Vysočan a jdou k náčelníku vysočanského
Sokola Jaroslavu Piskáčkovi .

 

 

První prezident
Československé republiky Tomáš Garigue Masaryk

7. března 1850 - 14.
září 1937

 

            Tomáš
Masaryk se narodil jako syn panské kuchařky a kočího na panském dvoře v Hodoníně.
Po vyučení kovářskému řemeslu šel na gymnaziální studia do Brna a do Vídně. Po
maturitě se zapsal na filozofii na vídeňské univerzitě. Po získání doktorátu
působil jako soukromý učitel v Lipsku, kde se seznámil s Američankou
Charlottou Garrigue, se kterou se při jejich společném pobytu v USA 15.
března 1878 oženil. Vracejí se do Evropy a Masaryk pak sedm semestrů přednáší
na vídeňské univerzitě jako soukromý docent. Od roku 1882 je mimořádným a od
roku 1897 řádným profesorem filozofie na pražské univerzitě. Jede na studijní
cestu do Ruska, kde se setkává mezi jinými i se Lvem N. Tolstým. V roce
1891 je zvolen do vídeňského parlamentu jako poslanec za mladočeskou stranu. Je
nespokojen s planým radikalismem a vzdává se poslaneckého mandátu.
V roce 1902 odjel do USA a přednáší na chicagské univerzitě. V roce
1907 vstupuje znovu do vídeňského parlamentu na dvě volební období. Znovu
odjíždí do USA. V letech 1909 - 11 po anexi Bosny-Hercegoviny ostře
kritizuje zahraniční politiku Rakousko-Uherska. Během 1. světové války jede do
Itálie, Švýcarska, Francie a Anglie. S Eduardem Benešem a Milanem Rastislavem
Štefánikem zakládá Národní radu. Roku 1917 odjíždí do Ruska a konzoliduje naše
legie. V roce 1918 odjíždí do USA. V Praze volí revoluční Národní
shromáždění Masaryka prvním prezidentem Československé republiky. V roce
1920 je zvolen prezidentem podle nové ústavy a pak ještě dvakrát v letech 1927 a 1934. Své
prezidentské funkce se ze zdravotních důvodů vzdává v roce 1935. Odebral
se na odpočinek do zámku v Lánech, kde 14. září 1937 zemřel.