Jste zde

Než tu byla Praha 9

 

            Bylo
to už dávno, pradávno... Snad jen pohled na obrazy Zdeňka Buriana, který tak
iluzivně vykreslil pravěk našeho území nám umožní vytvořit si představu, jak to
u nás vypadalo, když se tu objevil první člověk.

            Pravěká
minulost území dnešní městské části Praha 9 se ztrácí ve stínu naleziště stop
nejstaršího člověka na evropském kontinentu. Že jsme o tom dosud nevěděli, že
by nejstarší člověk pocházel odtud? Kdy že to bylo? Ještě dříve, než byl
objeven neandrtálský člověk? A u nás? A jaký to byl člověk? Jak žil? A jak
v té době vypadalo naše území?

            To
jsou tři otázky a na každou je třeba přesně (pokud to dnešní věda zná)
odpovědět.

            Otázka
první, jaký to byl člověk. A byl to vůbec již člověk v tak dávné době?
Nebyla to ještě spíše „opice“?

            Odpověď,
že by člověk pocházel z opice nepřichází vůbec v úvahu, na to přece už
nevěříme. To byl jen nepřesně pochopený výklad vývojové teorie o původu
člověka. To je ale jiná kapitola mimo rámec tohoto pojednání. Člověk se vyvíjel
od jednoduchých, primitivních předchůdců k dnešnímu dokonalému stavu hodně
dlouho. Nebudeme hledat počátek tohoto vývojového řetězce, to bychom se dostali
až k začátku života na Zemi. A do podrobností nemůžeme v tomto pojednání
zabíhat. Začneme tedy až u předchůdce člověka, kterému vědci přiřkli označení Ramapicetus. Ten žil asi před 14 miliony
let a známe ho z afrických a asijských nalezišť. Jak vypadal? Byl menší
než my dnes a chodil ponejvíce po čtyřech. Byl vegetarián.

            Po
něm následoval Australopitecus. To
slovo nás nesmí zavádět do Austrálie. Australis znamená jižní, mohli bychom
tedy po našem říkat „opočlověk jižní“, či přesněji zatím jen „opice jižní“. Na
označení „člověk“ zatím ještě nemá nárok, i když opicí již není.
Australopitecus žil asi před 4 - 1,8 miliony let. Známe ho jen z afrických
nalezišť. Ten již chodil většinou po zadních končetinách, po nohách. Nebyl už
jenom vegetarián, živil se i masem drobných živočichů, které se mu podařilo
ulovit, nebo zdechlinami. Jako nástroje používal kameny, větve a kosti zvířat,
ale zatím bez opracování.

            Po
tomto člověku následoval Homo habilis,
česky bychom řekli  „člověk zručný“. Ten
má už nárok na označení „člověk“. Žil před 5 - 1,6 miliony let. Vidíme, že doba
výskytu našich předchůdců nešla po sobě, ale že se překrývá. I tohoto našeho
předchůdce známe zatím jenom z Afriky. Ten již chodil trvale jen po
nohách. A dovedl zvěř i lovit. A nejen to, přírodní materiály si dovedl
upravovat na nástroje a zbraně. Aby obstál v souboji s přírodou,
sdružoval se do tlup. A to už značilo, že musel víc přemýšlet, než jeho
předchůdci.

            Po
něm následoval Homo erectus, a to už
je ten v začátku článku zmíněný náš člověk. Žil před 1,8 milionem až 200 tisíci
lety v Africe, Asii i v jižní Evropě. Jeho nejstarší příslušník,
který se objevil asi před 750 000 lety je právě ten náš předek a soused,
který žil právě u nás. Ano, nejstarší člověk na evropské pevnině se objevil
právě u nás. Jak asi vypadal? Jistě jsme na něho, jako na svého příbuzného,
náležitě zvědavi. Byl to již vyspělý lovec, ale zatím ještě nezkušený řemeslník.
Dovedl sice účelně vyrábět nástroje, ale velmi jednoduše. Sdružoval se již do
větších tlup. Aby mohla tlupa organizovat společný lov zvířat, na které si jako
jednotlivci netroufli, museli mít už nějaké dorozumívání v tlupě, nějaký
řád. Tento člověk už dovedl využívat ohně, ale jistě jen tehdy, když mu ho
příroda sama poskytla.

            Druhá
otázka byla, jak žil tento člověk. Trochu odbočíme. Je tomu již více než 100
let, kdy byl objeven pozůstatek jediného nejstaršího evropského předchůdce
člověka. Bylo to v Německu v pískovně v osadě Mauer u
Heidelbergu. A nález, který tvořila úplná spodní čelist, vešel s velkou
slávou do dějin. Vždyť nález, který netvořila celá kostra, ani jen hlava, ale
„pouhá“ spodní čelist, vešel s velkou slávou do dějin. Vždyť pověstná
mauerská čelist Pithecanthropa byla
dokladem na nejstarší článek ve vývoji člověka, nalezený v Evropě. Toto
prvenství platilo jen 60 let. Pak bylo překonáno nálezem o asi čtvrt tisíciletí
starším. To byl ten, o kterém je zmínka v začátku tohoto pojednání, nález
dokladu na Neandrtálce. K tomu ještě přijdeme. Zatím zůstaneme u
Pithecanthropa.

            Otázka
zněla - jak žil tento člověk. Velmi jednoduše a hodně strádal.  Jako nástroje, pokud je používal místo holých
rukou, mu posloužily v okolí sebrané kameny, větve stromů a kosti zvířat.
Tento sebraný materiál jednoduchou úpravou přizpůsoboval pro svou potřebu
otloukáním, obrušováním či hlazením. Živil se vegetariánsky a svůj jídelníček
si obohacoval masem chycených, a snad i ulovených drobných zvířat, ptáků a ryb.
Ale jistě nepohrdl ani nalezenými zdechlinami. Jeho příbytek nebyly pevné
stavby, ale jen primitivní přístřešky z větví, listí a trávy jako ochrana
před nepohodou. A jak to, že když žil v naší krajině, jsme tu po něm nenalezli
žádné stopy jeho přítomnosti? Nenašli. Nebylo to snad proto, že tito primitivní
lidé byli asi kulturnější a nepodepisovali se na každou zeď, ani nesprejovali
kdejakou čistou plochu. Ale přesto jsme našli doklad jeho života u nás. A to
v době, kdy celé naše území Prahy 9 i jeho okolí byly ještě pod mořskou
hladinou.

            Ale
to už je odpověď na třetí otázku - jak v té době vypadalo naše území?
Trochu nás zklame popis území z té doby, které tvoří dnešní městská část
Praha 9. Naši krajinu bychom asi nepoznali. V tu dobu,
v interstadiálu ledové doby, bylo u nás rozlehlé jezero, jakási mořská zátoka
(budeme-li v průběhu doby měnící se a různě propojované vodní plochy,
v některých obdobích související s mořem, za moře považovat).
Nedaleko od nás, za Kbely, Letňany a Čakovicemi se zdvíhal z vody hřbet a
následovala pevnina. Toto území bylo porostlé bujnou vegetací, mohli bychom i
říci, že bylo i zalesněné, kdybychom chtěli za stromy považovat porosty rostlin
nahosemenných i krytosemenných, které tu rostly před tím, než se na zemi
vyvinuly stromy. A dokonce ještě ani obrovité přesličky a plavuně, které tak
důvěrně známe z ilustrací Zdeňka Buriana. A pod nimi žila zvířata, která
bychom dnes těžko dovedli pojmenovat. A jim vládl člověk. Ne, výraz člověk se
sem ještě nehodí. Ale ač to nebyl člověk, byl přesto již natolik moudrý, že jej
ani nenapadlo ovládnout přírodu. Žil s ní v symbiose, protože se
považoval za její součást.

            Toto
popisované území na pobřeží dávného moře či jezera jistě už poznáváte. Ano,
jsme na nedalekém Zlatém kopci v Přezleticích nad Labem, jen kousek cesty
od konečné stanice autobusu MHD.

            Žijeme
tedy skutečně ve stínu naleziště nejstaršího člověka v Evropě. Pozůstatek
ještě staršího člověka dosud nalezen nebyl. Zatím. Nebuďme malicherní,
nelitujme, že tento náš předek neprocházel přímo územím, kde dnes stojí
prosecký kostel nebo vysočanská radnice. I když připustíme, že mohl používat
vyvrácené stromy nebo i primitivně spojované jejich části jako plavidlo, tak
daleko od břehu na lov ryb by se jistě nevypravil.

            Zůstaňme
jen na Zlatém kopci u Přezletic. Není to žádný kopec výrazně vystupující nad
okolní krajinu, jen vrchol mírného návrší. Býval zde lom, kde se dobýval
buližník. Již v dobách první republiky se tu nacházely zkamenělé kosti
dávno vyhynulých živočichů a otisky rostlin. Tak mezi jinými se tu našel
předchůdce dnešního bobra - Reogontheria.
A jako doklad přítomnosti člověka hrubě opracovaný buližníkový klínovitý sekáč.
Po roce 1960 se zde začal provádět archeologický průzkum. Nacházely se další
doklady, a to nejen kosterní pozůstatky zvířat, jako vlků a hyeny, ale i
menších zvířat, jako např. vydry a ježka. Našly se tu kamenné nástroje
z buližníku a křemene. Nejcennější byl nález opracované, snad srnčí kosti
do podoby dláta s obroušeným a ohlazeným ostřím. Je to jeden
z nejstarších známých dokladů tohoto typu nejen u nás, ale i v Evropě.
Výzkum na přezletickém Zlatém kopci byl korunován úspěchem, když se v roce
1968 nalezl malý úlomek kosti, který byl považován za část korunky první či
druhé levé spodní stoličky z čelisti člověka druhu Homo sapiens erectus. Byl nalezen během mravenčí práce při
proplavování velkého množství vytěženého materiálu při odkryvných pracech.
Nepatrnost takového nálezu se může zdát na první pohled nesrovnatelná
s neobyčejným významem, který mu věda přikládá. Ale už sama skutečnost
zachování pozůstatku člověka z dob tak dávno minulých je hodna obdivu.
Vždyť se jedná o doklad o asi čtvrt století starší než světoznámá mauerská
čelist, která je uveřejňována v každé učebnici pravěkých dějin. A vedle
ní, či vlastně před ní se dostal i přezletický nález. Škoda, že za hranicemi našeho
státu je známější, než u nás. Dokonce ani děti v našich školách nemají o
tomto svém pradávném „sousedu“ ani potuchy. Škoda. Když teď tak houfně
zajíždíme do blízké i vzdálené ciziny, a to nejen za poznáním, měli bychom si
tedy alespoň odtamtud přinést tento poznatek o našem domově. Vždyť o
Přezleticích najdeme údaj v pravěkých a antropologických expozicích mnoha
světových muzeí!

            Pečlivého
čtenáři teď napadne, že jsme opustili původně koncipovaný sled tohoto
pojednání; vždyť jsme začali popisem jednotlivých vývojových fází předchůdce
dnešního člověka a skončili jsme u druhu Homo erectus. Což už nemá další pokračování?
A má tento následný článek ve vývoji člověka taky souvislost s naším
územím?

            Ano,
má.

            Další
článek ve vývoji člověka patří již k druhu Homo sapiens - člověku neandrtálskému. Ti, co bývali ve škole
pozorní teď zneklidní. Jak to, vždyť neandrtálec nemá s naším územím  nic společného, to bychom se jistě o tom
učili.

            Máte
i nemáte pravdu. Tak tedy zase od počátku. Ale nejdříve dovolte malé odbočení,
ve kterém připomenu vzácného člověka a zaníceného vědce, který i mě učil dívat
se do neznámé minulosti.

            V Kyjích
učíval od roku 1930 učitel Jaroslav Petrbok. Mezi námi jsou ještě jeho bývalí
žáci, kteří na něho rádi vzpomínají. Nebyl to specializovaný učitel na určitý
předmět, na obecné škole musel učit všemu. Byl to nejen dobrý učitel, ale i
zdatný sportovec, zejména turista. Mnoho žáků si získal zejména tím, že je bral
na výlety do okolí za poznáváním. Žáci se tak učili poznávat přírodu kolem
Prahy i ve vzdálenějším okolí. Často s nimi přenocovával, ovšem
primitivním způsobem. Bez stanů a propanbutanových vařičů. Přenocovali někde u
sedláka ve stodole, seníku či jen na poli v kupce sena. Učitel Petrbok je
naučil znát všechno živé kolem nich, brouky, motýly, ptáky i ryby. Naučili se
hodně o hvězdách a Vesmíru, poznávali kameny a horniny. Ty nejzkušenější bral
s sebou na výzkumy v archeologických nalezištích. Ale to už nebyl
jejich učitel. Opustil poklidnou učitelskou dráhu a věnoval se nastálo svému
velkému koníčku, které se stalo i jeho životním posláním - archeologii.

            Jako
původně amatérský paleontolog a speleolog nenacházel v kruzích oficiálních
vědců podporu. Jeho vize, že v Československu žil neandrtálský člověk,
byla posuzována jako jeho podivínská chiméra. Dokud nenašel a muzeu nevěnoval
faktický doklad. Podobně jako tušil na Zlatém kopci u Přezletic nejstaršího
člověka na našem území, ještě dřív, než se tu našly doklady na jeho existenci.

            Kyjského
učitele Jaroslava Petrboka nemusím našim čtenářům nijak zvlášť představovat.
Psal jsem o něm již několikrát. O tom, jak zachránil, již jako odborný pracovník
Národního muzea, výlitek mozkovny neandrtálce v Gánovcích u Popradu, jak
procestoval blízký Orient a prozkoumal tamější vápencové jeskyně, jak jako
pokračovatel Joachima Barranda prozkoumával celou oblast Českého krasu a
zejména jeho jeskyně. Jeho další oblastí zájmu byla malakofauna kvartéru a
někteří měkkýši, které jako první objevil a popsal nesou i jeho jméno. Pro nás
je ale důležité, že prozkoumával i pískovcové jeskyně mezi Střížkovem a
Hloubětínem a již před více než osmdesáti lety burcoval veřejnost nejen pro
jejich záchranu, ale i využití pro turistické účely. Aby byly upraveny pro
přístup veřejnosti a Praha by se tak mohla obohatit o skvost, který jiné hlavní
město Evropy nemá. Jeho články v novinách a časopisech nebral nikdo vážně.
Až teprve naše generace pochopila, jaká se jí skýtá možnost obohatit území
dříve nepříliš známé části Prahy o turisticky lákavou zajímavost. O jeskyně.
Nemají sice obvyklou krápníkovou výzdobu, známou z vápencových a
aragonitových jeskyní, ta se v pískovcových jeskyních nemůže vytvořit. Ale
mají něco jiného a snad stejně zajímavého. Záhadnou minulost a dosud ne jistě
doložené důvody jejich vzniku.

            Profesor
Jaroslav Petrbok se stal specialistou na výzkum zaniklého života, který
objevoval zejména v krasových jeskyních. Probádal zejména vápencové
jeskyně Českého krasu, podél Berounky, v Srbsku, na Tetíně a dál na
Berounsku. Zajímal se i o pískovcové jeskynní chodby pod Prosekem vykopané a
vyhrabané těžaři písku. Už v dobách první republiky snil o tom, že budou
jednou zpřístupněné, otevřené pro veřejnost. Teprve v dnešní době se o
této možnosti uvažuje. Dál ho zaujalo svažití místo pod Klíčovem, nazývané Bílý
kůň. Hledal tu spojitost s dávnými Kelty, pro které byl bílý nebo zlatý
kůň posvátným symbolem. Ale na podrobný výzkum již neměl čas. Lákala jej jiná
dosud neprobádaná místa. Byl první speleolog, který prováděl výzkum na Balkáně
a Předním východě. Jeho speleologický výzkum patřil i slovenským jeskyním. Tenkrát,
před osmdesáti lety to ještě cizina nebyla, tak se vydal na východní Slovensko,
tak bohaté krasovými jeskyněmi. Na Silickou planinu a po Podtatroví. Nás ale
bude zajímat jediná lokalita, travertinová kupa „Hrádok“ v Gánovcích u
Popradu. Co nás tu může zajímat?

            Zde,
právě v těchto místech stála kolébka nejstaršího československého
neandrtálce, kterou zachránil a objevil nejen nám, ale celému světu právě náš
učitel, Jaroslav Petrbok. Jak to tenkrát vlastně bylo?

            Při
výzkumu slovenských jeskyní navštěvoval Jaroslav Petrbok i hliniště cihelen a
lomy, které bývaly  též dobrým zdrojem
dokladů zejména na čtvrtohorní měkkýše, kterými se hlavně zabýval. Vydal se i
do traventinového lomu v Gánovcích. Dával se do hovoru se skaláky, lamači
i jejich pomocníky. Když se dověděli, že se zajímá o zkameněliny, nabídli mu ke
koupi nepravidelně kulatý kámen, z kterého prý odlámali přisedlé kosti,
nebo co prý to vlastně bylo. Petrbokovi se prý zježily hrůzou z tohoto
činu vlasy i vousy, ale nemohl jim nic vytýkat, aby z koupě nesešlo. Když
mu tu kamennou hroudu přinesli, hned poznal, že se jedná o výlitek mozkovny,
ale po prvním shlédnutí ještě nerozeznal, komu patřila. Kopáč z lomu za ni
požadoval 20 korun, což Jaroslav Petrbok rád zaplatil a poklad si odnesl domů.
Teprve po letech, kdy už byl kustodem pravěkých sbírek Národního muzea
v Praze, se poznalo, že to byl výlitek mozkovny neandrtálského člověka. Že
je to jediný a nejstarší přímý doklad pozůstatků člověka z doby před
70.000 lety. Svůj nález odevzdal do sbírek Národního muzea, kde je dosud.

            Ale
jak dlouho tu ještě bude? Bratři Slováci vznesli požadavek na jeho vrácení.
Nebude to jednoduché. Byl to soukromý majetek Jaroslava Petrboka koupený za
zanedbatelnou cenu a teprve léta a léta po koupi se zjistilo, co to vlastně je
a že to má nedozírnou cenu. Komu by tedy tento ojedinělý poklad a doklad měl
patřit?

 

                                                                                             Miroslav Kuranda

 

 

*   *   *

*   *

*